Byla by škoda nevyužít příležitosti a nejít se podívat na japonské umělce, zvláště když lze sledovat nejen již hotová dílka a díla, ale též postup jejich tvoření. Zajímá mne to už vzhledem k mému písmu, kdy mě již učitelky ve škole prosily, abych nepsala blechy a můj bratr Milan o několik let později v odpovědi na můj několikastránkový dopis napsal, že jsem asi omylem vložila do obálky papíry od mušinců, zřejmě abych prý demonstrovala přemnožení těchto nezvaných "hostů" v našem příbytku v důsledku opravdu horkého léta.
Proto jsem se již na gymnáziu uchýlila k psaní tiskacích písmen a nyní za mě písmenka vytváří počítač. Avšak píši-li osobní dopis, kdy mi na příjemci záleží (manžel, rodina, kamarádi), stejně je trestám luštěním mého záhadného „ruinového“ písma. Snad i kvůli tomu má pro mě kaligrafie příchuť něčeho záhadného až mystického a pro mě nedosažitelného.
Na výstavě jsem tedy ihned vyhledala pracovní stolek s „krasopisci“. Poslušně jsem se zařadila do dlouhé fronty, která kupodivu poměrně rychle ubývala. Když jsem již byla na dosah svému přání (pouze tři nebo čtyři lidi přede mnou) o kaligrafické ztvárnění slova želva v japonském znění bez titulků, byla vyhlášena přestávka. Smutně jsem odcházela, když tu jsem zpozorovala, že i u výstavy kaligrafií se cosi děje. Ačkoliv umělkyně již balila rýžový papír a umývala štětce různé tloušťky, přesto jsem zůstala a kochala se alespoň pohledem na ty všeliké magické pomůcky, které pomáhají kaligrafovi zhmotnit obyčejná slova v obraz.
Vtom se dostavil pán, který vybalil na ukázku několik různých obrázků a hromádku čtvercových tuhých kartonů. Pak se chopil jednoho ze štětců a vyzval přítomné, aby si řekli, co chtějí na připravené materiály vepsat. Nějaká dívka poprosila o větu: jaro vždy přichází. Umělec odsunul židli, povstal a rozpřáhl ruce, jako by se chystal k dirigování symfonického orchestru. Pak pomalým tahem smočil štětec v barvě a za pár chvil vytvořil na bílém papíru podivuhodné dílo vzorců, čar, kružnic a kol. S úsměvem a úklonou podával dívce papír, řka, že její přání po japonsku přebásnil na „v mé duši je stále jaro“. Poté ještě několikrát štětcem začaroval slova v poeticky něžné věty. Pečetítkem obtiskl červeně svou značku na závěr a připojil zmijí klikatici s dvojtečkou po straně.
Konečně jsem se osmělila a požádala i o kaligrafické zobrazení želvy. A vskutku: výsledek, položí-li se na pravou stranu, želvu připomíná, anebo si to jen se mnou pohrává japonská fantazie?
TÉMATA:
ZDRAVÍ