Tak jsme se přeci jen dočkali. Po čtyřech letech marného boje, kdy už jsme si mysleli, že nikdy nebudeme čtyřčlenná rodina, jsem za pomoci lékařů skutečně přišla do jiného stavu. Těhotenstvím jsem proplula bez potíží, snad jen se šíleným strachem, že o to vysněné děťátko nakonec přijdu. Se stále přibližujícím se termínem porodu mě obavy opouštěly, a já se konečně začala připravovat na miminko.
Vzhledem k tomu, že syn se mi narodil o dva týdny dříve, jsem předpokládala, že druhé dítko bude taky spěchat. Ale naše holčička si dávala načas. Devět dní před plánovaným termínem porodu se kousek od našeho domu otevírala nová, moderní porodnice, a já si moc přála rodit právě tam. Počítala jsem dny do jejího slavnostního otevření a s úlevou sledovala ve zprávách první „porubské“ miminko. A pak jsme jen čekali a čekali a chodili co dva dny na kontroly, abychom slyšeli stále stejnou písničku – pořád se nic nechystá.
V sobotu ráno, týden po termínu, jsem byla na prohlídce přímo v porodnici. Zase nic… A večer na procházce s pejskama jsem najednou ucítila nezvyklou vlhkost. Vrátili jsme se domů, navečeřeli, dobalili věci a jeli. Službukonající lékařka sice potvrdila odtok plodové vody, ale na druhou stranu – porodní cesty byly stále neprodyšně uzavřené. Přidělili nám porodnický pokoj se sociálním zařízením a veškerým komfortem. Manžel tam se mnou byl asi hodinku, nakonec poslechl doktorku a šel se vyspat domů. Na tom pokoji totiž byla jen postel pro maminku. Tu noc se moc nevyspal, na polštáři měl prý položený mobilní telefon a pod hlavou stočené mé pyžamo. To já na tom byla líp. Sestřička mi dala injekci na změkčení porodních cest spolu s nějakým oblbovákem, abych si odpočinula a byla druhý den silná. Asi co dvě hodiny mi chodili natáčet miminko a já měla co dělat udržet těch pár minut víčka otevřená.
Ráno doktor konstatoval, že injekce splnila svůj účel, a zavedl tabletu na vyvolání stahů. To už přišel i manžel. Kolem jedenácté začaly stahy, nejprve jen v zádech. Kontrakce jsem prodýchala, nejlépe mi vyhovovala poloha ve stoje, zavěšená na tatínkovi. V poledne jsem dostala infuzi na posílení stahů, které se teda skutečně posílily… Voda i balon se u mě míjely účinkem, pomáhalo mi chodit. Byla jsem jako lev v kleci, ještě že ten pokoj byl dost dlouhý. Manžel za mnou běhal se stojánkem s tou infuzí, musel na nás být směšný pohled. :-)))
O půl jedné jsem se rozhodla zažádat o epidurál. Jenže zároveň s mým porodem probíhal na sále porod operační a ve vedlejším pokoji porod klešťový, takže než na mě přišla řada, už to bylo zbytečné. Následující hodina byla docela krušná. Kontrakce silné a ke všemu jsem byla nucena ležet na boku, protože porodní asistentka chtěla udělat krátký záznam miminka a v tu dobu ji odvolali k tomu klešťovému porodu, takže se záznam protáhl na hodinu. Jak máme se svým mužem krásný vztah a moc ráda cítím jeho blízkost, jsem si v tu chvíli (nevím proč) nepřála, aby se mě jakkoliv dotýkal. Snažila jsem se správně dýchat a netlačit (tzv. psí dýchání). K tomu jsem si našla maličkou pomůcku. Pod nočním stolkem byla položená krabice a na ní velikými číslicemi čárový kód. Ten jsem četla stále dokola a mezi jednotlivými čísly dýchala. Nevím, kolikrát jsem ho pročetla, ale moc mi to pomáhalo odpoutávat se od bolesti. Když už nezabíralo ani to, zazvonil muž na sestřičku. Ta ještě pořád asistovala u zmíněného klešťového porodu. Rychle přiběhla, zavolala ostatní a řekla to spásné slovo: „rodíme“.
Postel, na níž jsem dosud ležela, upravila do sedu. Nejprve jsme se snažili dostat maličkou ven bez nástřihu, ale povím vám, to byly nejpernější chvíle celého porodu. Sestřička se snažila kůži uvolnit a dostat ven hlavičku, ale nešlo to. Nakonec hráz přeci jen trošku střihla a malá byla venku natotata. Doktor nástřih zašil bezbolestně po umrtvení a já se hned po porodu cítila skvěle. Byla bych nejraději sbalila malou a šla s mužem domů. Na porodnickém pokoji jsme strávili ve třech ještě tři hodiny. Kochali jsme se pohledem na toho maličkého tvorečka a obvolávali příbuzné. Byl to nádherný pocit, který tisíckrát přebil všechno to nepříjemné předtím. Po třech hodinách mě sestřička s manželem odvezli na kolečkové židli na pokoj. Bylo to zbytečné, mohla jsem jít po svých. Šití mě fakt vůbec nebolelo, stále jsem čekala, kdy to přijde k sobě a ono nepřišlo. Chůze mi nečinila žádné problémy, asi byl nástřih daleko menší než u prvního porodu.
Pokoje jsou v naší nové porodnici vybaveny vším potřebným od krásného sociálního zařízení, přes vanýnky, přebalovací pultíky po digitální váhy. Jídlo nám nosily sestřičky na pokoje, takže jsme nemusely z místnosti, pokud jsme nechtěly, vůbec vycházet.
Chtěla bych moc a moc poděkovat celému personálu Porubské porodnice, protože byli všichni opravdu skvělí. Když jsem odcházela po čtyřech dnech domů, měla jsem co dělat, abych se ubránila dojetí. Těhulkám z Ostravska můžu tohle zařízení pro matku a dítě vřele doporučit. U mě má za známku jedničku s hvězdičkou.
Reklama