Vždycky, když se na hladiny řek začnou snášet první žluté listy a noci jsou už chladné, posedne skoro všechny moje kamarádky (včetně mě) podivná nostalgie. Nevím, zda by to psycholog vysvětlil jako obavu z budoucích stresů, které nám přinese další školní rok se všemi platbami a kroužky a školními potřebami a nedostatkem času, nebo jako předzvěst nastávající zimy, kterou symbolicky chápeme jako stáří.
Každopádně jsem v tomhle období jako vyměněná, a přestože mě po zbytek roku vždycky pobaví věčná touha mého muže vrátit se do dětství a znova číst bez uzardění Rychlý šípy, v tomhle období se mu přestávám vysmívat a jako bych mu rozuměla. Chovám se nevyrovnaně a zpívám zpěvy svého dětství. Nechci být matkou a manželkou, toužím se stát znova malou holčičkou, která nemá žádné starosti a všechno si vyřeší tím, že se jde k někomu pochovat.
Moje šílenství babího léta letos vyvrcholilo, když jsem seděla před týdnem na naší chatě, koukala jsem na řeku a zpívala si ústřední melodii ze seriálu Bella a Sebastián. „Jednu krásnou zemi znám, slunce tam pálí, louky kvetou tam…“ – holky, vzpomínáte? Po tvářích se mi koulely slzy jako hráchy a moje děti na mě vytřeštěně zíraly.
Jsem v tom sama, nebo taky takhle blbnete?

Evelýna Teskná
Reklama