Jako malá holka jsem chodila do baletu a na pohybovou přípravu. To víte, být princeznou je těžký job. :-) Tanec jsem neopustila ani na střední škole, kdy jsem chodila do tanečních, které mne dovedly až do tanečního kroužku. A tam mi došlo něco úžasného: aby člověk vyjádřil své pocity, nemusí mluvit! Pohyb a hudba dohromady – to je to pravé. Stačí hudbu poslouchat a ona vám sama napoví, co dělat. A navíc, když jsem se posléze věnovala i tanci závodnímu, byla jsem na vrcholu svých snů. Šaty, které jsem oblékala byly krásné a bohaté na látku, pošité třpytkami a boa. S tancem jsem se rozloučila při odjezdu na studia do zahraničí. Jaká to chyba!
Jako robě jsem se rovněž věnovala zpěvu. Moje první učitelka byla skvělá. Práce s dětmi ji bavila a s ní jsem dokázala vyzpívat i třetí cé. Pak ale odešla a já dostala „vědeckou pracovnici“. Pořád jsem nějak musela špulit rty, sahala mi na pusu (to mě asi štvalo nejvíc), aby mi to šlo lépe. Od té doby mne to začalo bavit čím dál tím méně. (Jednou jsem u ní na hodině omdlela, bylo vedro a paní učitelka zavřela okno, které jsem otevřela. Tak jsem se poroučela k zemi a vzkříšena jsem byla hadrem na tabuli.)
S přechodem na střední školu jsem přestala chodit na zpěv a když to počítám, tak jsem se neučila zpívat plných 16 let. Teď, když už zase dva roky pěji, nechápu, jak jsem to tak dlouho mohla vydržet. Nádherně si u toho odpočinu a navíc nedostanu vynadáno, když si zívnu. Zívání je při zpěvu projevem správného fungování bránice.
Tanci se už nevěnuji, ale zpěv nedám. Znám ve svém okolí spoustu lidí, kteří kdysi rádi a dobře hráli na hudební nástroj a dneska se nechají přemlouvat, aby něco zahráli. A proč? Protože už dlouho necvičili a nebylo by to ono.
Tím vším jsem chtěla naznačit, že pokud to jde, neopouštějme to, co nás v dětství činilo šťastnými. Dospělost a více odpovědnosti přece neznamenají, že máme všeho zanechat!