Když jsem se nedávno dočetla o Leoně Machálkové a její plastické operaci nosu, chápala jsem její pocity. Stejný zákrok jsem totiž sama podstoupila před pěti lety…
Rozhodnutí nechat si upravit nos ve mně zrálo mnoho let, jen chyběla odvaha něco s mým „orlím“ nosem udělat. Často jsem o svém přání mluvila se svými kamarádkami a dokonce jsem věděla, že manžel mě chápe a podporuje. Jen mi jaksi chyběla odvaha udělat ten první krok… Jednoho dne mi však zavolala moje spolužačka ze střední školy, která měla stejný estetický problém jako já a líčila mi, že v jejich městě otevřeli nový pavilon plastické operace, kterému šéfuje uznávaný plastický chirurg, který léta působil v Praze a že na rozdíl od hlavního města se zde ceny tohoto zákroku pohybuji o 30 - 40% níže. Lákala mne, abychom se objednali spolu ve smyslu „bude nás víc, nebudeme se bát vlka nic“ :-)))))
Nejdřív to vypadalo, že nás obě v jeden den nebudou moci operovat. Disponovali totiž jen jednou sadou chirurgických nástrojů. Ale naše prosby byly natolik úpěnlivé, že nakonec souhlasili. Navíc jsme obě zvolily metodu lokálního umrtvení, která je pro lékaře mnohem výhodnější, protože pacient může stále spolupracovat a navíc tu nehrozí komplikace, které často přináší celková narkóza, která je i velkou zátěží pro celý organismus.
Před objednáním je nutné absolvovat pohovor s lékařem, kde se probírá celý zákrok, zjišťuje se, jestli je pacient opravdu přesvědčen o nutnosti zákroku, připravují vás na to, že nový nos zásadně změní výraz vašeho obličeje. Také nám bylo vysvětleno, že nelze z velkého nosu udělat malý knoflíček a nebo pršáček. Pokud najdete s lékařem společnou notu, objedná vás na vhodný termín, který je pro plastiku nosu nejlepší na jaře nebo na podzim, to proto, že po zákroku by nejméně 6 týdnů neměl být nos vystaven velkému horku nebo mrazu.
Jednoho jarního dne jsme nalačno nastoupili na oddělení místní plastické chirurgie. Chvíli jsme si dávaly přednost, kdo půjde první, nakonec se uvolila moje kamarádka. Čekání, než ji přivezou zpět na pokoj, bylo děsivé. Několikrát jsem si říkala, že je ještě čas to zrušit, ale psychická touha po lepším nosíku byla větší než strach…
Za hodinku a něco přijela kamarádka s nosem zafačovaným, ale výrazem celkem klidným. Stačili jsme prohodit jen pár slůvek ve stylu: „Neboj, nic to nebylo,“ protože za chvíli usnula po aplikaci uklidňujícího prostředku a možná i vyčerpáním…
Musela jsem počkat než se vysterilizují nástroje a pak přišla řada na mne.
Umrtvení bylo provedeno stejným způsobem, jaký se používá v zubních ordinacích, jen místo dásní opíchali okolí celého nosu. Za chvíli jsem měla pocit, že mám místo nosu nafukovací míč. Personál mi dal možnost vybrat si druh hudby, která hrála celou dobu zákroku a zvolit si, zda chci prožít vše na vlastní oči nebo překrýt oči klapkami. Zvolila jsem druhou variantu.
Celý zákrok, jenž spočívá v odstranění nadbytečné kostní hmoty a modelaci nosní přepážky se provádí přes nosní dírky, tudíž nevznikají žádné jizvy. Díky injekcím necítíte žádnou bolest, ale rány, které vydává sekáček odkrajující z vašeho nosu nadbytečnou kostní hmotu, jsou dost děsivé. Kdo někdy podstoupil resekci nebo podobný stomatologický zákrok, kdy se sekají dásně, ví přesně o čem mluvím. Ale na druhou stranu musím uznat, že přístup pana primáře a celého kolektivu byl skvělý. Postupně mi říkali, co provádějí, uklidňovali a chválili. Nakonec celé dílo fixovali sádrovým obvazem a stejně jako mojí kamarádce, i mně aplikovali uklidňující prostředek a já se mohla prospat.
S malými přestávkami jsme spaly až do druhého dne, kdy nám sádrové dlahy vyměnili za tenčí, ale stejně pevné fixace ze speciální hmoty, které upevnili křížem přes obličej náplastí. Poučili nás, jak si dírky pročisťovat a s tím, že každý druhý den budeme docházet na převazy, nás propustili domů. V tu chvíli jsem blahořečila tomu, že jsem v cizím městě, kde mne nikdo nezná…kromě obvazu totiž obě oči po zákroku zdobí monokly, které den ode dne mění svou barvu… Sice jsme se snažily nevycházet, ale jen cesta každý druhý den od auta do ambulance budila velkou zvědavost… asi při třetím převazu se nás jeden zvědavý pán zeptal, co jsme dělaly, a protože kamarádka je šprýmařka, tak mu řekla, že jí zmlátil manžel… a on se obrátil na mne a ptal se co já. Nic jiného, než že jsem její kamarádka a tudíž jsem jí musela bránit, mne nenapadlo… :-))))
Po deseti dnech nám sundali dlahy úplně a my jsme mohly konečně spatřit svůj nový nos. Sice byl ještě dost nateklý, ale přesto se již rýsoval v plné kráse. K úplnému zmizení otoku došlo tak za dalších deset dní a v té době mi mnoho známých, kteří nevěděli o tom, čím jsem prošla, říkalo, že vypadám nějak jinak… líp… Mohu vám říct, že není lahodnějších slov.
Proto máte-li nějaké komplexy méněcennosti, nestyďte se za ně a udělejte si radost. Trocha bolesti za zvednutí sebevědomí určitě stojí.
TÉMATA:
ZDRAVÍ