Co vás čeká když gynekolog vysloví diagnózu hysterektomie? Že vy to víte? A vy taky? Jistě, ale věřte mi, že existuje spousta žen, které ve svém životě nemají žádné zdravotní problémy a tudíž se o nic takového ani nezajímají. K těm ženám jsem donedávna patřila i já. A navíc poté, co se mě moje kámoška zeptala: „A to už budeš v důchodu, když tě vyberou?", jsem usoudila že je nás mnohem víc, které o podobných operacích, jaká mě čekala, nemají ani páru.
Když můj gynekolog vyřkl ortel HYSTEREKTOMIE, nevěděla jsem, co mě čeká. Věděla jsem pouze, že mám problém. Sice mě uklidnil, že to celkem nic není - deset dnů hospitalizace, měsíc doma a že do mého života "ženy" to již nijak negativně nezasáhne. V mých 46 letech již žádné dítě určitě neplánuji a hlavně se zbavím mého největšího problému a to extrémně silné menstruace, která mě omezovala úplně ve všem. Jenže....každá žena si položí otázku: Co když pak začnu rychle stárnout? Naroste mi knírek, ztloustnu a už nebudu jako dřív? Budu ještě stále ženou, která miluje sex, chce být stále přitažlivá, anebo se ze mne stane pouze bezpohlavní monstrum? I když mě lékař uklidňoval a moje pochybnosti se mi snažil vyvrátit, říkala jsem si „když vás pod kudlu lákají, hezky vám lékaři zpívají..." Ve svém okolí jsem neměla nikoho, kdo by podobnou operaci prodělal, abych si to vše ověřila i „z druhého břehu". Takže jsem se té operace dost bála a přesto, že jsem si myslela, že to bude mnohem jednodušší, tak dnes si již říkám, že to vůbec nestálo za tolik strachu.
Když jsem ráno 13. 2. nastupovala na příjem, raději jsem si doma vzala jeden prášek na uklidnění... Když mi pomáhá od strachu ze zubaře, čert by v tom byl, aby mi nedodal odvahu a kuráž se tvářit, že tam jdu pouze na nějakou pitomou běžnou kontrolu a hlavně neprozradit strach, který se v mé dušičce někde uvnitř schovaný tak zarytě držel, že ani ten prášek ho nevyhnal. Na pokoji na ženském operativním oddělení jsme měly pokoje po třech, plus příslušenství. Sešly jsme se tam z různými potížemi i věkem: 30, 46 a 56, ale výsledek a operativní zásah měl být u všech přibližně stejný. Možná že jsem měla štěstí, možná jsem je vyprovokovala k tomu já, ale naladily jsme se všechny tři "čekatelky" na takovou zvláštně předoperační náladu, že z našeho pokoje se linul celý zbytek dne a večera pouze smích. Jistě měly strach i ony, ale ani jedna z nás ten strach neposilovala tím, že by o něm mluvila. Odpoledne jsme stály "frontu" ze všech pokojů, ty které jsme měly být druhý den operované na holení "kočiček":))) Děsná prča, ještě nikdy jsme u holiče nebo u kadeřnice takovou legraci nezažily. Pak jsme ještě všechny musely na ultrazvuk ledvin a ještě to odpoledne jsme postupně byly vyzvané a chodily jsme za svým lékařem, který nás měl druhý den operovat, aby se nám představil, řekl přesně, co nás čeká a co nás nemine a co bude dělat a nechal nám podepsat papír, pokud by bylo nutné po otevření a konstatování, že je třeba odebrat více, než bylo před tím rozhodnuto, tak že z tím souhlasíme. Je jasné, že každá z nás souhlasila, ale v té chvíli jsem si vzpomněla na varování mé drahé příbuzné ještě doma (tchýně mé dcery) "Holka, nevěř lékařům, řeknou jen dělohu a až tě otevřou, tak na to zapomenou a budou házet tvé orgány do kýble tak dlouho, dokud ten kýbl nebude plný" Toto jsem taky bojácně tlumočila lékaři, který mě skrytým úsměvem ujišťoval, že by nevzali nic navíc, pokud by tam nebylo něco, co by později muselo být stejně odstraněno a tím by mě čekala další operace. Tak jsem mu teda věřila a podepsala svůj ortel, ale ještě předtím mě i on ujistil, že po odstranění dělohy přijdu pouze o možnost otěhotnět a o mnou nenáviděnou menstruaci, jinak moje vaječníky i nadále budou produkovat hormony a že mi nehrozí ani předčasné klimakterium, ani tloustnutí a stárnutí, jak se většina žen mylně domnívá, navíc v sexuální oblasti by mělo dojít možná i k zlepšení, již z pocitu klidu kvůli odstranění rizika nechtěného otěhotnění a dokonce ani v klimaktériu se u mě neobjeví ty obávané a nepříjemné návaly a všechny běžné potíže které většina žen prožívá, nebo když, tak jen nepatrně. Pak jsem se ho ještě zeptala, jestli mohu mít poslední přáni, jako ti co jdou na smrt. To už se lékař smál bez schovávačky a řekl, že mi splní cokoliv, ale nesmím si přát hlavně aby se rozvedl, neb není ženatý a nemohl by mi to splnit. Ne:))) Tak to mě v tu chvilku ani nenapadlo, přála jsem si pouze tolik, aby ta jizva přes kterou budou plenit mé ženství, byla co nejméně viditelná, co kdyby mě vyhodili z práce a já bych ještě měla možnost si přivydělat s tancem u tyče? To mi pan doktor slíbil a navíc mi sdělil, že v ten den, teda toho 14. 2., budu jeho první operantka, takže půjdu do odpočatých rukou jako první a steh bude "Valentýnský". Docela jsem se na chvilku uklidnila.
Ještě poté jsem si užila spoustu legrace na pokoji, a to když jsme na jeden záchod dostaly tři ženy sice po dvaceti minutách za sebou krystýr, takže jsme měly co dělat, abysme jedna druhou nepoto :)))
Na noc jsme každá obdržela povinně jeden Rohypnólek na spaní, to aby jsme byly v klídku a hlavně vyspalé, tak to prý vyžadoval anesteziolog. Ráno jsme již nesměly nic pít ani jíst a čekaly jsme na odvoz na sál. Když se otevřely dveře našeho pokoje, něco málo před osmou hodinou, měla jsem již píchnutou nějakou oblbovačku, takže jsem docela směle naskočila na pojízdnou postýlku a nechala se odvézt na operační sál. Zřízenec, který mě tam vezl, byl vysoký silný mužský, který mě celou dobu, než mě předal, uklidňoval a byl na mě moc hodný. Nejdřív ještě v předsálí jsem měla vylézt na gynekologickou kozu, kde mi zavedli cévku. Můj nosič mě již nenechal abych musela slejzat a nalejzat, přenesl mě v náručí, to prý mám od něho k svatému Valentýnovi. Pak mě ještě přenesl zpět na pojízdnou postýlku a já se najednou ocitla již na operačním stole, kde jsem vnímala jen tu klidnou atmosféru a kde mě každý, co měl se mnou co do činění, uklidňoval, že se pouze hezky prospím a bude to. Poslední, co si pamatuji, byly oči mého lékaře, tvář byla již zakrytá pod rouškou a já se mu ještě snažila připomenout tu proklatou Valentýnskou jizvu, ale asi jsem to nestačila doříct. Narkóza, která byla to jediné, na co jsem se těšila, jelikož v mé paměti z několika kyretáží, byla vždy nádherně příjemná, byla tentokrát těžká až odporná a měla jsem pocit, jako kdybych usínala na věky.
Operace začínala v 8:00 a prý trvala asi hodinku... já nevím... první moje vědomé procitnutí a uvědomění si toho, že již mám vše za sebou, bylo až ve tři hodiny odpoledne. První, co jsem udělala, že jsem okamžitě nadzvedla deku a chtěla se podívat na tu pohromu. Zahlédla jsem pouze gázu přelepenou na svém podbřišku a nějakou hadičku která vedla kamsi do té rány a z mého nitra odváděla krev do nějaké průhledné bandasky, kterou jsem měla pověšenou u postele. Tam jsem taky zahlédla další hadičku, byla to stále ještě ta cévka na odvádění moči. Levou ruku jsem měla k čemusi připoutanou a z kapačky mi kapala mi do žil nějaká tekutina, naštěstí nebyla červená, takže jsem se uklidnila že mou maďarskou krev nenaředili nějakou klidnější "povahou":))). Vtom se vrhli do pokoje (který byl na jednotce intenzivní péče, kde jsem měla setrvat dva až tři dny pod dohledem kamery) sestra a lékař, kteří stále zkoumali moji bandasku, která se stále plnila krví a vítězila co do obsahu před ostatními ženami a pak zase nevěřícně kroutili hlavou nad mým vysokým tlakem, který já osobně mívám spíše nízký. Než jsem se stačila zeptat, co se jim na mě nelíbí, dostala jsem injekci a spinkala jsem sladce dál. Opět jsem se vzbudila až večer, kdy mi přišla sestřička vyřídit všechny vzkazy od mých blízkých, kterým jsem slibovala, že jakmile se proberu, tak nejpozději do oběda jim dám vědět a pošlu jim SMS-ku že žiji. Jenže to jsem ještě nevěděla, že mobily budou na JIP-ce zakázány kvůli rušení všech těch přístrojů, co tam mají, což je pochopitelné. Až v té chvílí jsem si všimla, že jedna moje spolubydlící ze zdola, leží vedle mě a taky asi spí pod vlivem nějakých těch uspávacích a protibolestných dryjáků. Na pokoji jsme byly dvě. Když se i ona na chvilku probrala, stačily jsme si vyměnit pouze pár nesmyslných blábolů jako po těžkém flámu a již na nás šla potřeba dalšího spánku. Nikdy mi den neutekl tak rychle jako letošní Valentýn a strach, že v noci budu čučet do stropu, protože jsem spinkala celý den, se rozplynul v okamžiku, kdy do mě naprali další injekce. Spala jsem celou noc jako nemluvně, nic mě nebolelo a nijak jsem necítila žádnou nepříjemnou potřebu ani žízně, ani ničeho jiného a pouze se mi zdálo že mi někdo stále měří tlak, píchá mi něco do ruky a ptá se, jak mi je a jestli mě něco nebolí. Hi hi, ten někdo se nedočkal žádné odpovědi, jelikož jsem byla líná otevřít pusu i v tom snu a až ráno jsem se dozvěděla, že to nebyl sen, ale skutečnost, která pokračovala ještě několik dní a nocí.
Druhý den ráno po operaci přišla sestřička a oběma nám odstranila cévku, a té starší paní vedle dokonce i její prázdnou bandasku. Já prý abych si jí ještě chvilku užila, jelikož stále v ní přibývalo krve ...mě bylo nějak docela fuk odkud. První postavení na nohy a vysprchování pod dozorem sestry, která naše nesmělé krůčky chválila jako když chválíte dítě, které začíná chodit, proběhly v pořádku, žádné omdlévání a nic, čím mi známé hrozily a vystrašily, se nekonalo. Ne, že bych netoužila zpět na lůžko, ale dalo se to zvládnout, navíc jak již jsem psala, sestra byla velice příjemná - žádná nervózní rachejtle, protože takové chování v této situaci velice intenzivně vnímáte, zvlášť někdo, kdo si pamatuje chování nervního jedince z dob totalitních. Tak tady jsem si připadala, co se týče chování sester i lékařů, jako na nejdražší klinice, kterou si platím sama a přitom to byla normální krajská nemocnice. Po vysprchování mi sestra sundala i přilepenou gázu a já poprvé zahlédla řezanec na mém podbřišku v celé své ještě nezahojené kráse. Perfektní, je tak nízko, že pokud se nebudu holit jako ženy do počasíčka, jizva nebude vůbec vidět. Měla jsem fakt radost. Když jsme byly s paní z vedlejšího lůžka vymydlené a čisté, obě jsme se již klepaly na kousek žvance... Ejhle, jaké bylo moje překvapení, když já jsem místo jídla dostala i další den jenom kapačky a paní o deset let starší putovala zpět na první patro, kam jsem toužila se vrátit i já. Tak jsem zůstala od pátku dopoledne na pokoji sama s tím, že možná zítra nebo pozítří mě taky pustí zpět na první patro k mému mobilu, který mi již začal hodně moc scházet. Taky veškerá moje kosmetika, o které jsem si myslela, že se s ní uvidím hned další den po operaci, mi začala chybět a já si připadala jako ztroskotanec na pustém ostrově bez lidí, bez mobilu a bez líčidel. V sobotu, druhý den po operaci jsem byla ještě jednou na ultrazvuku ledvin a dostala jsem svoje první "jídlo". No...tak to, co vypadalo jako polévka a byla to omáčka, mi moc nejelo a přestávala jsem mít i hlad. V neděli večer, kdy jsem zjistila že po čtvrteční operaci jsme zůstaly na JIP-ce jen já a nějaká 80-ti letá babička, jsem znervózněla. Bylo mi vysvětleno, že si mysleli, že jsem tam ráda, jelikož mám veškeré pohodlí, pokoj i koupelničku pro sebe, navíc manžela přes víkend pustili i na pokoj... Jenže mně to připadalo, jako když mi něco tají, ale byla to opravdu jen ta nepatrná komplikace s mým tlakem a krvácivostí, kterou chtěli mít zřejmě pod kontrolou. V pondělí, když již můj tlak srazili na 105/50 a odstranili i drenáž s bandaskou, na kterou jsem si již začala zvykat, jsem položila již rázněji otázku, kdy mě pustí dolů. Odpověď zněla, že možná odpoledne nebo spíše v úterý. Jak mě chyběl ten zatracený mobil, který jsem před časem ani moc nechtěla, ale hlavně lidi, abych mohla konečně "mlátit hubou". Na své samotce jsem již byla pět dnů odkázaná pouze na pár volných chvil věčně kmitajících sestřiček, prohodit jen pár slov a ze zoufalství jsem již čapla i uklízečku a vyzpovídala jí a dozvěděla jsem se o ní, o její rodině a o jejím životě úplně vše. Prostě jsem měla potřebu komunikace s člověkem, jelikož nepatřím ani náhodou k samotářům, přesto že jsem někdy ráda sama, ale co je moc, to je moc. Chudinka pak dostala od hlavní sestry vynadáno, kde se loudá a že nestačila před vizitou uklidit to, co měla.
Když jsem zjistila, že můj návrat mezi lidi se oddaluje až na úterý, začala jsem nervózně chodit po malé chodbičce a provokativně nakukovat k sestrám do sesterny, to abych viděla alespoň lidi a úplně nezešílela. Zabralo to... Ještě ten den po obědě mě pustili na oddělení dolů, kde jsem našla svoji opuštěnou partu "bab", které mě již pomalu a jistě oplakávaly:))) Hááá... já a umřít... dala jsem jim co proto. Stehy, které se pomalu a jistě hojily a zároveň povolovaly pod náporem smíchu, nám vytahovali sedmý den po operaci. Již nevím, kdo tam vypustil zaručeně pravdivou informaci, že stehy které jsem měla já a moje o 16-let mladší spoluležící, zvané i jako stehy bikinkové, při vytahování šíleně bolí. Je to totiž pouze jeden steh, který je protažený přes celý řez a vytahuje se najednou. Říkala jsem si: A co... za krásu se musí trpět! Jde se na to. Měly jsme obě strach a to dost velikej. Když mi sestra řekla, že si mám lehnout na postel, tak jsem raději zavřela oči, zatnula zuby a čekala tu ukrutnou bolest, až ze mě bude páčit a tahat ten jeden dlouhej steh a doufala jsem, že vydržím u toho nekřičet, abych si neudělala ostudu a nevyplašila mou spolubydlící, která nervózně přešlapovala za dveřmi. Když po chvilce jsem uslyšela sestru, že již můžu odejít, myslela jsem si, že jí to nešlo vytáhnout a že se na to ona necítí a musí pozvat pořádně silného chlapa a nechtěla jsem věřit tomu, že to, co držela v ruce, je nebo vlastně byl můj steh...Vážně!!!... Já to ani trošku necítila. Byl to taky první den, kdy mě napadlo se již dožadovat propuštění domů, přesto, že nám slibovali propuštění další den přesně podle plánu. Jenže mě stejně nikdo neposlouchal:))) Když si vzpomenu na to, jak jsem si naivně myslela, že již třetí den budu chtít utéct, tak až teď jsem si uvědomila, že nás tam opravdu nenechávali nikoho zbytečně a že každý den pobytu byl potřebný k tomu, abysme se vrátily domů v naprostém pořádku a klidné, bez sebemenšího strachu, že by se něco nečekaného mohlo ještě přihodit a my se musely pak vrátit. Proto již dnes měním názor na hospitalizaci, které jsem si užila kdysi v dávnějších dobách totalitních, kdy jsem tam byla možná i víc než půlku času již úplně zbytečně a to nemluvě o chování personálu.
Vím, je to pouze v lidech a já tentokrát jsem možná měla štěstí na ty nejhodnější lékaře a sestřičky a tímto jim děkuji za jejich péči a profesionálně odvedenou práci, kdy veškeré výkony, ze kterých jsem měla hrůzu, jako je cévkování atd., byly provedené naprosto perfektně a bezbolestně. Tuto zkušenost nemám jenom já, ale všechny ženy, s kterými jsem tam mluvila, a že já mluvím s kdekým a ráda, tudíž nemohu podezírat ani mého přítele, kterému jsem termín své operace schválně zatajila, že by mi tam sjednal nějaká zvláštní privilegia, o které jsem vůbec nestála. Myslím, že jsem se přesvědčila o tom, že naše zdravotnictví je srovnatelné s vychvalovaným západem i co se týče chování a je to pouze v lidech, jak se kdo ke komu chová, a ne v systému.

Léthé