Stal jsem se otcem. Syn se jmenuje Teodor a úspěšně nabírá kila. Tento článek jsem se však rozhodl napsat především kvůli několika nezvyklým jevům, o nichž by se, alespoň dle mého názoru, měla dozvědět lékařská veřejnost.
Vše začalo okamžitě po porodu, tedy v šestinedělí. Takřka ve všech publikacích je oněch šest týdnů nazýváno prubířským kamenem ženského organizmu, ovšem nikde jsem nenašel ani zmínku o šestinedělí mužském. Celkem mě překvapilo, že ještě žádný muž této planety nic takového nezažil. K samotnému šestinedělí pak patří i strašák mnoha novopečených maminek (a samozřejmě i jejich bezprostředního okolí) – laktační psychóza - projevující se mnoha příznaky, mezi ty mírné pak patří střídání nálad – pláč, veselí, deprese, euforie, pláč, veselí... Nyní již k oněm podivným jevům, probíhajících na mém (mužském) organizmu. Prvním bylo výrazné ztmavnutí vlasů. V literatuře je popisováno mnoho případů, kdy lidé, vystaveni těžké, stresující situaci během jednoho dne zešedivěli. Večer měli vlasy tmavé, pak na ně někdo bafnul a ráno se probudili s hlavou jako odstředěné polotučné mléko. U mě nastal opak! Druhý den po porodu (jemuž jsem byl aktivně účasten) zjistila manželka, že mám nějak podivně tmavé vlasy. „Zase sis nestih umejt hlavu?“ pokárala mě vyčerpaně. Odběhl jsem z porodnice domů, vlas poslušně omyl, ale on byl pořád černý. Další den přibyl ještě jeden odstín, to už jsem pomalu přecházel do fialovomodrého přelivu.
Tento jev, až zcela nezvyklý, mě však nerozhodil tolik, jako nástup poměrně těžké laktační psychózy. Chvíli jsem v ženině náruči vedle několikadenního synka slzel, chvíli jsem se smál jak psychopat, pak přišla těžká deprese, načež jsem si štěstím zaslzel u TV seriálu, když do té doby invalidní žena vstala z vozíčku a počal křepce běhat. Jak známo, spouští tuto psychickou poruchu rozkolísání hladin ženských hormonů při kojení, ovšem já nebyl ani žena, ani jsem nekojil, přesto jsem vykazoval veškeré příznaky psychózy. Vrátili jsme se domů, já plačící – smějící se, s hlavou jako havran, žena notně vyčerpána starostmi o mě i malého synka.
Asi za čtrnáct dní potíže naštěstí poněkud ustoupily. Už jsem neslzel smíchy, když mi praskla guma u trenýrek, ani mě nedojímaly dokumentární filmy z historie naší země, depresemi jsem trpěl se stejnou frekvencí jako před porodem. Za další týden se mi upravilo zažívání, počal jsem pravidelně docházet na stolici a občas i vyšel ven na procházku. Vše se vracelo do normálu. I vlasy mi počaly zase světlat. Psychóza i vše ostatní zjevně odeznívalo. Je škoda, že jsem nebyl tak prozíravý a nenahlásil své anomální změny lékařům a nenechal se jimi zkoumat a pozorovat. Mohli udělat nový, významný a pro lidstvo přínosný objev. Třeba by to hodilo i nobelovku, ale co, člověk nemůže chtít všechno...
Teď už jsem zcela v pořádku. S uspokojením pozoruji jak jsem standardně nervózní, občas běžně hysterický, podrážděný a vlasy mi starostmi začínají pěkně, zcela normálně šedivět a padat.
TÉMATA:
ZDRAVÍ