Tahle rubrika nese název Jsem úžasná. Většinou vám v ní nabízíme tipy a triky, jak být krásná, jak pečovat o pleť, jak se oblékat a vůbec jak se dělat dokonalou. Ale někdy to není jen v tom vzhledu. Můžete být klidně úžasná i tím, co dokážete. Tím, jak pojednáte svůj život. Tím jaká jste nejen zvenku, ale taky uvnitř... Řeknu to stručně: Na ženu, se kterou jsem si na začátku tohoto týdne povídala u čaje, název téhle rubriky určitě sedne.
Představte si, že máte oční vadu a vidíte asi tak 20% toho, co vidíte normálně. K tomu si představte, že máte čtyři děti ve věku od čtyř do třinácti let, domácnost, k tomu ještě hada, želvu, morče a psa… a aby toho nebylo málo, ještě navíc jste ošetřovatelkou koní a jezdkyní. A ne jen tak ledasjakou jezdkyní, ale mistryní republiky v paradrezuře. Že si to představit nedovedete? To já taky ne.
Ale Zuzana Kocmanová, drobná, pohledná a milá žena z jedné středočeské vesničky si to představovat nemusí. Ona to tak totiž má! Je jí 33 let a spolu s manželem, který je stejně jako ona zdravotně handicapovaný, vychovává čtyři děti – dva kluky (4 a 13 let) a dvě holčičky (9 a 12 let). Zuzana je vášnivou milovnicí koní. Už odmalička. Pro její oční vadu jí však jako dítě do žádného jezdeckého klubu nechtěli. Přesto si v šestnácti svůj sen vydupala. Pak přišla svatba a mateřství. Zuzana a její manžel chtěli čtyři děti. A čtyři děti mají. Jedenáct let byly děti pro Zuzanu středem světa a tím nejkrásnějším „koníčkem“, který na 11 let vytlačil koně z jejího života. Ale když bylo nejmladšímu synovi rok a půl, zase se klapot kopyt do Zuzanina života vrátil.
Zjistila, že kousek od jejího domova se nachází stáje nadace Děti a kůň, kde se zabývají hipoterapií a kde mají koně všech velikostí, od poníků po teplokrevníky. Zuzana sem začala docházet, pomáhat a taky zase jezdit. Loni v květnu se poprvé zúčastnila závodů v paradrezuře v Třebíči, kde vyhrála se své kategorii. Povzbuzena úspěchem přijela s běloušem Raymondem 20. listopadu do Radimovic u Velkých Popovic. Tentokrát jela v nejtěžší, čtvrté kategorii. A vyhrála. „Miluju koně, ale na ježdění nejsem kdovíjak talentovaná,“ usmívá se skromně. „To, co někdo má, když na koně sedne, to já musím prostě vydřít.“ Zuzana jezdí čtyřikrát až šestkrát týdně a doufá, že se v sedle podívá v roce 2004 na paraolympiádu do Atén. Držíme palce a skládáme poklonu. A nejen za její výkony v sedle. No, řekněte, není úžasná? :-)
TÉMATA:
ZDRAVÍ