Budu upřímný, falešná skromnost nemá cenu – jsem chlap jak má být. Chytrý, šikovný, silný, vtipný... Za normálních okolností na sebe mohu být právem hrdý. Ale teď je to jinak. Teď jsem nemocný. V krku mě nevýslovně škrábe. Takovou bolest jsem ještě nezažil. Nohy mám zesláblé, nemám chuť k jídlu... Co to může být? To není normální angína, ani chřipka, ani nic, co bych už zažil. Tohle je něco daleko horšího. Jen nevím co. Mám čím dál větší strach. Zkouším o tom říct své ženě. „Zlato, mně je tak divně...“
Přes tu bolest nemohu ani mluvit, sotva sípám. Nenechala mě ani domluvit – v půli výčtu všech příznaků té divné nemoci řekla: „No, jo, já vim, horší než jindy!“ Myslí, že simuluju. Nechápe, že tentokrát je to opravdu zlé. Zkusím zavolat matce. Z posledních sil se doplížím k telefonu, ale než stačím vytočit mámino číslo slyším: „Nemohl bys prosímtě sundat ten spacák ze skříně?“ Tak to je teda vrchol! Jak můžu s nemocí, o které ani nevím, co to je a jak to může skončit, sundávat spacák?! Nechala by mě klidně zemřít – jen když bude mít svůj přízemní problém se spacákem vyřešený! Jak mě může mít ráda, když se takhle chová? „Né, víš jak mi je,“ zaskuhral jsem a doufal, že teď pozná. Řekla jen: „Pane bože!“ a bylo ticho. Nepoznala. Odšoural jsem se zpátky do pokoje a pomalu, abych v sobě tu nemoc ještě víc nerozbouřil, se převlékl do pyžama. Vlezl jsem do postele a chtělo se mi brečet.
Neřeknu – kdyby to byla normální chřipka – to by mě ani ležet nenapadlo. Ale takhle? Zavřel jsem oči a doufal, že když se vyspím, můj stav se zlepší. Už jsem dřímal, když se rozsvítila lampička a zase: „Na stole máš večeři!“ „Hergot!“, rozčílil jsem se. „Je mi tak špatně! Ty to nechápeš! Rozsvěcíš! Nenecháš mě na pokoji! Vidíš přece, že jsem jak stěna, ale aby ses o mě postarala, když jsi moje žena, to ne! Ty radši chceš, abych ti tahal spacáky! Abych se tady udřel! Abych......“. „Promiň zlatíčko, uvařím ti čaj a donesu jídlo do postele,“ řekla NEVZRUŠENÝM hlasem a odešla. Ignorantka! MŮJ vážný stav je jí jedno! Teď už jsem ale začal mít vážně strach! Ona je přeci jen ženská, nedokáže si vůbec představit, co všechno se může stát! Které všechny nemoci mohou takhle začínat! Hrůza ochromila mé tělo. Jak teď skončím? Co když je to dosud neznámý vir, aha? Nechá mě tu zemřít? Ve své nevědomosti? Neměl bych se sám pokusit doplazit se k doktorovi...?
V tom zazvonil budík. Vzbudila jsem se. Teda to byl divný sen! Nic mi není, jen mě trochu škrábe v krku, možná i horečka, ale nemohu si vůbec dovolit ležet. To se během dne srovná. Vyskočila jsem z postele, protáhla se a dala vodu na čaj. Usmívala jsem se – zajímavý sen, co když to chlapi tak opravdu berou? V tom se z vedlejší postele se ozvalo: „Zlato, mně je nějak divně...“
Reklama