Teď je tady ale zase móda deníků. Rozpoutala ji věčná smolařka Bridget, která svojí opravdovostí strčila do kapsy všechny tisíckrát pohlednější a v lásce úspěšnější filmové a knižní hrdinky. Máme Bridget rády, protože se jí stávají trapasy (jako nám), protože se jí nedaří hubnout (jako nám), protože má šílené kamarádky, co jí dávají šílené rady (jako dávají naše kamarádky nám) a protože se pořád potýká se svým vztahem k chlapům (jako my). A proto je celkem logické, že když si Bridget píše deníček, je načase začít tak činit též. Na tom přece nic není! To zvládnu!
Koupila jsem si tedy pěkný sešitek, novou propisku a začínám si psát. Tentokrát to bude bez cenzury, slibuju si. Už jsem velká holka a nezáleží mi na tom, co tomu řeknou druzí, kdyby ho náhodou našli. A stejně si budu deníček pro jistotu zamykat do šuplíku u psacího stolu. No, možná ho spíš strčím za škatuli s ponožkama. Nebo ho raději budu nosit všude s sebou v kabelce. Pro jistotu. Nakonec, aspoň bude při ruce, když mě napadne něco významného… Teď mě zrovna něco napadlo, ale je to trošku… no, asi to tam nenapíšu… přece jen – co kdyby se to někomu dostalo do ruky. Zatím stačí, že jsem krasopisně nadepsala první stránku: „Milý deníčku…“ :-)
A co vy? Píšete si deníček? Svěřujete mu opravdu všechna svoje tajemství a všechny své touhy? Podělte se o své zkušenosti s ostatními!
Nový komentář
Komentáře
.. správně to mělo být bez Simby, ta mi tam skočila omylem
Já jsem si deníček psala jako malá, dokonce jsem tam měla vzkaz pro případného nálezce (inspirováno knížkou, ve které holka našla na půdě deník své prababičky) - ale dlouho mi to nevydrželo. Simba:
Na psaní deníčku jsem nikdy neměla náladu ani trpělivost, jednou jsem to zkusila, a když tam byl po půl roce stále jen zápis prvních dvou dnů, vzdala jsem to.
Já jsem si začala psát deníček asi tak v patnácti když si v těch starých záznamech čtu tak se musím smát jak jsem tenkrát přemýšlela. Mé lásky, zkamání, rozchody s láskami, hádky s rodiči a nepochopení celého světa.... Psaní deníku mi zůstalo do dnes. Píši si do kalendáře, mám takový diář kde si píši co jsem každý den dělala, co se stalo a mé myšlenky. Jelikož trávím většinu mého současného života v Německu, píši si deník česky, tudíž nikdo ho nemůže číst. Je to pro mně něco jako taková malá therapie, beru ten můj deníček jako mou nejsoukromnější kámošku, které řeknu úplně všechno.
Mám doma deník, který jsem si psala mezi 15-17 rokem mého krásného mladého životaobčas si v něm čtu a divím se, jak jsem tehdy viděla svět černobíle... miluji nebo nenávidím... určitě si z něj budu číst až v tomhle věku budou moje děti... snad potom budu snesitelnější rodič
Taky jsem si psala deník...jojo, každou pusu, lásku, randění... první cigarety... no a jak jsem se vdala, tak si maminka v mém deníčku pěkně početla. Ani nevím, kam ho potom zašantročila. Ale teď bych ručně nenapsala ani řádku. Když mám napsat dopis, desetkrát ho přepisuji, protože neumím psát rukama. Jen zobat do počítače.....
Noo..v podstate si obcas pisu neco jako denicek, kdyz si potrebuju utridit myslenky a neni zrovna po ruce nekdo, s kym bych byla ochotna si o tom povykladat...Ale abych si psala neco pravidelne..nebavilo by mne to
ty jo..psat si denik...to mi prijde jako silena fuska...navic nejsem vubec zvykla psat rucne, takze bych si ho mohla psat tak max. do pocitace, protoze pri psni tuzkou mi po pul minute tuhne ruka no kdyz to nekoho bavi, proc ne, ale me to teda pripada jako ztrata casu