V současné době je kosmetický a další zkrášlovací průmysl na takové úrovni, že kdo o sebe dbá, dosáhne v určitém věku jakéhosi nedefinovatelného vzhledu. Prostě víte, že se jedná o již zralou ženu, její stáří však nejste schopni určit. Muži to považují za mnohdy legrační, jak ženy dohánějí ztracené mládí, ale my ženy víme, že všechno je jinak.
Mužům se často připisuje schopnost návratu do dětství, věčné chlapectví a hravost, která ženám chybí. Je to proto, že mužům většinou schází ona proklatá úzkostlivost a úporná zodpovědnost, která ženy nutí zvážnět a zestárnout. Ale i ženy, ač to dobře skrývají, zůstávají kdesi uvnitř naivními holčičkami a potrhlými sedmnáctkami.
Myslela jsem, že to tak mám jenom já. Že prostě v zrcadle vidím, jak se moje tvář a proporce mění, jak na mě zrcadla zírá nějaká stárnoucí osoba, zatímco já necítím od svých sedmnácti vůbec žádnou změnu. Jsem stejně zmatená jako tenkrát, trápím se stejnými věcmi jako tenkrát a dokážu se smát hloupostem, stejným jako tenkrát. Jen jsem nasadila masku seriózní ženy. Připadalo mi to tak absurdní, že jsem to raději ani nikomu neříkala – moje skutečně seriózní, stejně staré kamarádky by si určitě myslely, že jsem blázen!
Nedávno jsem se probírala na chalupě starými novinami a časopisy a našla jsem v jednom z nich rozhovor s herečkou Danou Medřickou, kterou jsem měla vždycky ráda. Začetla jsem se do něj a nevěřila jsem vlastním očím. Paní Medřická, tehdy asi pětašedesátiletá, v něm říkala, že jako největší nespravedlnost světa cítí to, že jí tak chátrá a stárne tělo, zatímco v něm je skrytá duše osmnáctileté dívky. Jak se mi ulevilo. Tak oni to tak cítí všichni!

Jak to máte vy? Vězní vám staré tělo mladou duši, nebo se cítíte na tolik, kolik vám opravdu je? Napište nám své názory!
Reklama