Na internetovém magazínu www.novinky.cz nás včera zaujal článek, ve kterém autorka popisuje své zážitky z porodnice. Tento článek byl vlastně už několikátým v sérii, která na novinkách vychází už od začátku října. Se svolením tohoto internetového deníku vybíráme z velmi dlouhého článku několik pasáží, protože si myslíme, že by vás autorčiny názory a zkušenosti mohly zajímat. Jsme zvědaví na vaše reakce.

 „…Otěhotněla jsem ve dvaadvaceti. Začátek porodu jsem mylně pokládala za úplavici (salmonelóza tehdy ještě nefrčela). Zdravotníci mě však vyvedli z omylu — toho úplavicového i toho, že porod má být krásným a nevšedním zážitkem. Posloužil jim k tomu účelu studený klystýr, tupé holení, zaneřáděný záchod, doktor „Flaksa“ se svými skoky na břicho a fackami i sestra s chováním bachařky nejvyšší nápravné skupiny. Dost mě také vzalo, že konečným produktem toho všeho nebyl očekávaný Jeníček, ale Janička…“
„…Ale abych celou situaci osvětlila i pánům. Představte si, že byste nějakým omylem rozkročmo dopadli třeba na pilu. Hrůza, co? Doktor by vám bebíčko sešil, ale znáte to, nejvíc začíná zranění bolet při hojení, takže byste si nemohli pár dnů pořádně sednout a o nějaké ladné chůzi byste mohli leda snít. Ale to by nebylo všechno. Pro věčné krvácení byste museli mezi nohama nosit něco savého. Dnes už to není problém — vždyť jste všichni jistě viděli reklamy — bezpečí s křidélky, hebkost s postranními drážkami, tři lepící proužky zaručující další bezpečnost…
Ale před šestnácti lety takový komfort nepanoval. A i kdyby — „lidumilná“ nemocniční pravidla by vám ho nedovolila využít. My, rodičky, jsme musely užívat vložky erární — z tvrdé buničiny, drsné jak šmirgl. Zkrátka, pánové, zkuste si mezi nohy složit třeba Mladou frontu, ta má dostatek stránek, aby iluze tehdejšího „komfortu“ byla dokonalá. A nezapomeňte si k tomu přimyslet ten na pile rozseknutý rozkrok…“
„…Když jsem se zmiňovala o nalitých ňadrech — příroda se nějak zmýlila a obdařila mě velkokapacitní výrobnou mléka, jako kdybych měla živit regiment. A přitom ten můj drobínek jen chrněl a chrněl a o nějakém savém reflexu neměl ani zdání. Docela mě to štvalo. Jednak jsem se s velkonohou Janičkou chtěla blíže seznámit, jednak jsem chtěla trochu ulevit mléčnému baru. Zkoušela jsem to podivné stvoření nějak probudit: lechtala jsem ho na nožičkách, tahala za uši, cvrnkala do nosu a štípala do tváří. Marně. Spalo to a spalo. Tak proběhl celý den…“
Když se konečně Janička rozhodla něco pojíst, vyvstal problém: jak na to? Službu konající sestra tvrdila, že kojit je nejlepší vsedě. Zapomněla dodat, že jak pro koho. Sedět jsem vzhledem k bolavému pozadí příliš nemohla a ke všemu hroty mých ozdob vždy směřovaly vzhůru. Kdybych měla dítě kojit vsedě, musela bych ho zvedat do výšky k bradavkám trčícím k nebesům, nebo se k němu hrbit jako Quasimodo. Zvolila jsem proto raději I ta měla svá úskalí, především proleženou nemocniční postel. Položila jsem dítě na její okraj a ledva jsem se k němu snažila přitočit, skutálelo se to hladové a řvoucí robě doprostřed vyleženého dolíku, tváří do matrace. Nikdy jsem nebyla dostatečně pohotová a vždycky jsem ho zalehla. Problém skutálení nakonec vyřešila zarážka zhotovená z ručníku.
Konzumace byla tedy zajištěna, ale dcera pila jak střídmý kolibřík. Mléčný bar i nadále trpěl přebytky a nutil mě pohybovati se s rozpřaženýma rukama. Nebyla jsem v tom sama. Podobně na tom byla i cikánečka Monika a maminka ze sousední postele. Ty to ale řešily dokrmováním cizích hladových pacholat, jejichž matkám příroda nenadělila dostatečné zásoby. K tomu jsem se nedokázala přinutit — nějak jsem si nemohla zvyknout na dítě vlastní, natož abych brala do náručí cizí. Brrr!
„Ukažte, ženská nešťastná!“ zvolala jednou starší sestra, když viděla, jak se trápím. „To chce vodstříknout!“ a popadla mě za ňadro úchopem, který používala má babička při dojení krávy. Jenže kráva na to byla stavěná, a já nikoli! Zařvala jsem jako — no jako kráva. „No tak nic, nó,“ povídá zklamaná sestřička. „Tak si řekněte v sesterně vo vodsávačku!“ Dala jsem na její radu. A udělala dobře. Tahle jednoduchá baňka s balónkem podstatně ulevila mému mléčnému baru.
Kromě kojení a přebalování se dalo už jedině spát, povídat si s ostatními matkami, chodit na záchod a do sprchy. Jenže — záchod byl na celé patro jeden (slovy JEDEN!). Byla to dlouhá a úzká místnůstka, která se nedala zamknout. Ani kliku si člověk nemohl podržet, neboť na ni nedosáhl. Nějaká mazaná rodička to vyřešila — přivázala ke klice obinadlo a tím jste se mohli z mísy jistit. Jenže jaképak vysedávání, co chvíli někdo ramploval dveřmi a bylo po soukromí.
Zbývaly sprchy. Ty byly tři. Alespoň zpočátku. Pak se ale nějaké rodičce — nevím jak — podařilo v jedné ze sprch utrousit — no — bobeček. Dotyčná maminka byla asi trochu čuně a předmět doličný neuklidila. To vyvolalo tuze velký povyk…“
Už v prvním díle jsem se zmiňovala, že v nemocnici vládli zdravotníci rukou železnou, ale skutečné panování třímaly madam soudružky uklizečky, jakožto vrchní zástupkyně vládnoucího proletariátu. A to se potvrdilo právě v tomto případě. „Kerý prase se vysralo ve sprchách!“ ozval se nemocniční chodbou uklizeččin ječák. „Já tady nejsem vod toho, abych uklízela po prasatech! To hovno musí vidět vrchní sestra!“ vyslovila se madam soudružka uklizečka kategoricky. Proč požadovala vrchní sestru, nevím. Snad aby při spatření oné hrůzy tato pochopila tragickou hloubku uklizeččina údělu. „Jenže vrchní má až do konce týdne dovolenou,“ zaslechly jsme nesmělý hlas jednoho z lékařů. „Tak tam to hovno zůstane, dokud se nevrátí!“ A ono tam vážně zůstalo. Opuštěno seschlo do velikosti hrášku, aby si ho mohla vrchní sestra vychutnat…“
„…I mezi maminkami se občas objevily exotky. Naproti mně ležela mladá žena — manželka vojenského důstojníka, též řečeného lampasáka či gumy zelené. Tehdy se říkalo, že lampasáka si může vzít jedině slepice. Vojáci z povolání prominou, ale soudit jen podle této maminky, dala bych těm řečem za pravdu.
Zmíněná dáma povila asi pětikilového pořeza, takové bělostné, sádelnaté cosi, co dokázalo strašlivě řvát. Ačkoli jsme byly na dětský křik zvyklé a vzbudit nás dokázal jen pláč vlastního dítěte, tenhle nařvaný spratek byl výjimkou. Ječel tak, že nemohly spát ani ty nejotužilejší. A paní lampasáková proti tomu ani nic nedělala. Místo aby se hajzlíka uřvaného snažila utišit kojením, přebalením nebo chováním, jen na něj zbožně civěla a usmívala se jako idiot. Když už sádelňák řval tak, že vibrovaly okenní tabulky, jen zasněně pronesla: „Patričku, ty budeš vojákem jako tatínek! Vždyť už dokážeš řvát jako on na cvičáku!“
„…Na závěr jsem vám, milí čtenáři, slíbila vyvrátit několik mýtů. Nuže: Vy, budoucí maminky, až přijdete do jiného stavu a místo očekávané radosti a slastného vytržení nad tím zázrakem (o němž tak rády hovoří knihy a všelijaké hvězdičky vystavující na odiv svá břicha v novinách i v televizi) pocítíte zprvu jen strach, nevolnost a neklid, nermuťte se a nevyčítejte si to. Je to přirozené a máte na to právo. Vždyť jste v JINÉM stavu.
Je také docela možné, že neucítíte žádné „slastné osvícení“ ani při prvním spatření svého dítěte. Ani toho se nelekejte. Po takové dřině není divu, že pocítíte jen únavu a přechodnou lhostejnost. Zvláště jste-li prvnička a na dítě jste se nechystala několik let dopředu…“
„…Miminka prý voní. No to snad mohl vymyslet jen ten, kdo je spatřil čerstvě vykoupaná a převlečená. Ve skutečnosti miminka páchnou. Smrdí jako tchoři! No, jen se zkuste živit pouze mlékem. Pak uvidíte, jak budete „vonět“! Nezapomeňte, že miminka nejen kakají a čůrají, ale také krkají a blinkají. Ale to je přece lidské, tak to má být. Jen je třeba na to pamatovat a neočekávat nemožné…“ „…A co říci závěrem? Můj příběh se odehrál v roce 1985. Dnes se něco podobného snad už ani stát nemůže. A kdyby, věřím, že vy se nedáte. Nastupující generace už nejsou tak zakřiknuté a hloupé jako my. A to je dobře!
Ta příšerná porodnice už neexistuje, sestra-bachařka je asi v důchodu, a představte si, doktor Flaksa dosud žije. Jen by mě zajímalo, zda ta elévka, která mě při porodu pohladila po tváři, zůstala „u řemesla“ a zda se nestala stejně apatickou a neosobní, jako její starší kolegyně. Byla by to škoda. Protože vlídnost, soucit a úsměv zmohou mnohdy víc než drahé léky a vybavení. A jsou zadarmo!
Přeji všem budoucím maminkám krásný porod, zdravé děti a mnoho štěstí…“

Ivana Šimoníková

Kompletní znění článku najdete na této internetové adrese.

Předcházející články k tomuto tématu najdete zde:
První díl
Druhý díl
Třetí díl
Čtvrtý díl