Mé těhotenství bylo plánované, bylo plánované dokonce tak, že jsme chtěli miminko, aby bylo narozené ve znamení LVA a ono se to skutečně povedlo. Na těhotenství jsem se skutečně těšila, i přes to, že jsem v 17 letech měla první epileptický záchvat a léčila se a lečím se doteď. Těhotenství proběhlo bez problémů. Patřila jsem k těm dívkám, kterým je v té době lépe než normálně! Nikdy jsem se necítila tak dobře jako v těhotenství. I přes to, že jsem strašně zvědavá, tak jsem si pohlaví děťátka nenechala říct.
Rodila jsem v českobudějovické porodnici. Můj porod probíhal takto. Měla jsem 7 dní po druhém termínu a pořád nic. Bála jsem se, že už nestihnu to naše vysněné znamení. Ne, teď vážně. Večer mi začaly slabé bolesti, které se opakovaly po 10 minutách, ale byly tak slabé, že jsem pořád čekala na ty "ukrutné", jak jsem znala z doslechu. No, když už byly po 3 minutách, rozhodli jsme se s manželem, že je to tady a sebrali všechny věci, které jsem měla nachystané do porodnice. Cestou do nemocnice jsem zjistila, že nemám župan. Tak jsme se otočili a jeli zpět domů. Mezitím, co jsme se vraceli, mě to zase přešlo.
Vzali jsme zase všechny věci - kameru, foťák, tašku s věcma, kaze'ták (manžel chtěl abych rodila při hudbě) a vykýblovali se zpátky domů. Už jsme si připadali fakt jako v grotesce a museli jsme se ve výtahu smát, když jsme se tam viděli. Nakonec jsem se rozhodla, že pojedu do porodnice s tím, že jsem měla bolesti, které ustaly. Na příjmu mě přijala velice milá sestřička, která si mě převzala a oznámila manželovi, že mě vyšetří a dají mu vědět, jak to vypadá.
Cestou výtahem jsem měla sevřené břicho a krve by se ve mě nedořezali. Měla jsem skutečně strašný strach. I když jsem absolvovala všechny kurzy (které jsou opravdu účelné) a videa, tak jsem se přesto všechno bála. Musela jsem se převléci do „anděla“ a šla na vyšetření. Lékař, který mě vyšetřil, konstatoval, že se to určitě během dne "rozjede", tak ať si dám věci na pokoj a pak se vrátím zpět na předporodní sál. Lékařská prohlídka proběhla úplně normálně jako při běžném vyšetření, takže o bolesti se mluvit vůbec nedá. Když jsem se vrátila na sál, natočili mi monitor. Když zjistili, že se to pořád nemá k porodu a je už dávno po termínu, rozhodli se mi to uspíšit a píchli mi plodovou vodu. Milá děvčata, to taky skutečně nebolí! I toho jsem se bála, ale zbytečně. Potom jsem šla na tzv. hekárnu, ze které se ozývaly strašné zvuky, které se podobaly zvukům z Jurského parku. Tak jsem si vyděšeně sbalila svůj ručník a tiše se odebrala do sprchy, kde jsem se klepala strachy, že za chvíli to určitě čeká i mě a budu tady ječet taky. Začala jsem cítit slabé bolesti v zádech a v kříži, asi tak jako když vám nastydnou záda. Ve sprše jsem si sedla na nafukovací míč, který byl větší než celá kabinka sprchy, takže jsem tam asi 20 minut zápasila s míčem, než jsem se dostala ke sprše. Když jsem jí úspěšně zapla a pustila co nejteplejší vodu, kterou snesu (miminku to v žádném případě ublížit nemůže), upadla mi na zem a voda stříkala všude a já sklouzla z míče a chytala sprchu. Když už konečně bylo vše, jak má být, sprchovala jsem si záda a bříško. Když se bolesti stupňovaly, začala jsem je zhluboka prodýchávat, jak nás to učili na přednáškách a skutečně rychle přešly. Pak přišly další a další, ale stále to nebylo to tak strašný, jak jsem očekávala.
Upozorňuji vás, že nejsem typ, kterou nic nebolí, ba naopak fňukám při bolestech hlavy a zubů, jako vy všichni ostatní. Po cca hodince ve sprše jsem si představila ten účet za teplou vodu, kterou doma stále doplácíme a bylo mi to tak blbý, že jsem na chvilku vylezla. (Samozřejmě tam můžete být naložené, jak dlouho chcete, nikdo vám nic neřekne). Jenomže když jsem vylezla a nesprchovala si záda horkou vodou, byly bolesti intenzivnější, ale stále se daly prodýchávat. Šla jsem za sestřičkou, neboť se mi zdálo, že už jsou intervaly hodně krátké a poprosila jí o prohlídku nebo monitor, protože mám pocit, že už budu rodit. Bolesti mi šly do konečníku a tím jsem si myslela, že už je čas. Sestřička mi s klidným a utěšujícím hlasem sdělila, že to jsou jinačí a intenzivnější bolesti, ale že mi přesto natočí monitor, abych byla klidnější.
Mezitím má "kamarádka" z hekárny zvýšila volume. Začalo se mi dělat zase špatně, ona tady kvílí a já tu jsem tiše připíchlá k monitoru. Vždy, když mi začala bolest, jsem si jí tiše prodýchala, což skutečně pomáhá. Když sestřička viděla monitor zavolala rychle lékaře a ty se na mě dívali s otevřenou pusou, neboť jsem měla podle monitoru už velmi pravidelné a silné kontrakce. Lékař viděl, že bolest prodýchávám, takže věděl že určitě je. Mezitím rodila moje "kamarádka" a titulovala tam personál a ječením se chvěly všechny nástěnky na chodbě. Pořád jsem si říkala, tak za chvilku jí vystřídám já a budu řvát taky tak. Lékař zjistil, že jsem otevřená na porod a rychle volali tatínka k porodu. Abych ho neošidila o mimořádný zážitek, tak jsem musela chvilku "vydržet" a netlačit. Mezitím se tatínek zmateně prohraboval mezi erárním ošacením a beznadějně hledal svou velikost. Když se objevil zpocený ve dveřích, byla jsem šťastná, že to stihne.
Porod mohl začít, ale z ničeho nic se mi miminko otočilo! Aby to nebylo málo, tak nejlépe napříč, takže by šlo ručičkou. Všechny napadalo jediné řešení, a to císařský řez. Jelikož jsem dobře spolupracovala (snažila se dobře dýchat, zkoušeli jsme různé polohy a posedy) a manžel byl duchapřítomný, lékař se rozhodl, že se pokusí miminko otočit, neboť monitor ukazoval, že dítě je v pořádku. Měla už jsem tak slabé kontrakce, že jsem tlačila pouze na povel. Všichni mi pomáhali a byli hrozně hodní. Lékaři se podařilo miminko otočit a naše Izabelka byla konečně vypuzena i když se jí moc nechtělo. Tímto porod skončil a následovalo šití atd., což už člověk tak nějak nevnímá a vidí jen to své miminko a štěstím plačícího manžela. Jsem strašně ráda, že byl u porodu. I on je rád. Toto štěstí jsme prožívali spolu navzájem až do konce. Nebojte se tedy porodu, není to jako v těch amerických filmech!

Elizabetha, 23 let