Na přelomu tisíciletí je člověk přesvědčen, že dokáže všechno. Umí ovládat počítače, přírodu, „poroučí větru dešti“. Absurdní je, že naše navrch robustní sebevědomí ve skutečnosti skrývá zranitelné jedince, kteří často raději volí samotu, než by byli schopni se navzájem k sobě přiblížit. Žijeme ve svých ulitách, abychom nemuseli ostatním ukázat, jací jsme a co opravdu cítíme.
K ostatním se moderní člověk dnešní doby přibližuje pouze svrchu. Jako ten dokonalejší, který nabízí pomoc nebo radu. Sami se snažíme ostošest žádný problém nepřipustit – nehrálo by to s naší ideální dokonalostí, kterou jsme dobou nuceni ukazovat světu.
Ty tam jsou idylické doby, kdy muž přišel z práce, položil na stůl peníze, žena před něj postavila oběd a hezky se na sebe usmáli. Oba vzájemně věděli, že ten druhý udělal svůj kus práce a uznávali se. Dnes se cítí muži ve svých pozicích ženami ohroženi. Vzory, ve kterých byli většinou vychováni, se otřásají v základech a muži přirozeně chápou ambiciózní a schopné ženy jako sokyně a nepřítelkyně.
Stejně tak ženy mění svoje pozice. Dosahují vzdělání, mají odpovědné vedoucí funkce, jsou schopny samy uživit rodinu. Z výšin své pracovitosti a samostatnosti pak mají sklony pohlížet na muže jako zbytečné trubce.
Honba za vlastní vnější dokonalostí pochopitelně přináší do našeho života stres, napětí a úzkost. I z věcí, které by mohly a měly být příjemné, si dokážeme udělat peklo. Místo jídla držíme diety a jsme stresovaní, že se nám to nedaří. Místo práce, která by nás mohla bavit, se rveme o posty, které můžeme zastávat jen s nejvyšším vypětím sil. Místo toho, abychom domov chápali jako oázu a místo, kde jsme skutečně sami sebou, snažíme se mít úzkostlivě vypulírované a nádherně zařízené byty, ve kterých však ve výsledku cítíme jen prázdnotu. Místo pomazlení s dětmi předkládáme světu talentované a vysoce výkonné zmenšené dospělé – důkaz toho, jak dokonalí jsme rodiče. Místo příjemného milování provádíme sexuální gymnastiku podle příruček o ozvláštněném sexu. Místo sportování pro radost se mučíme v posilovnách, abychom vypadali jako filmové idoly. Chceme prostě být dokonalí – dokonalé manželky a manželé, dokonalé milenky a milenci, dokonalé matky a otcové a dokonalí pracovníci.
Když se nám v našem pachtění za dokonalostí nedaří, nevíme co s tím, umíme jen zvýšit výkon. Chceme být dokonalí, přestože to po nás nikdo nechce. Když se zadaří, uklidní nás to, ale ne nadlouho. Vytváříme si prostě kolem sebe vlastní virtuální světy, ve kterých sami sebe honíme a stavíme si nesmyslné cíle a překážky. Důležité je však si uvědomit, že sami před sebou neutečeme, ať budeme působit jakkoli dokonale, uvnitř nebudeme jiní, než jsme.
Smutné je, že naše děti si ponesou do života totéž. Nezažijí totiž nikdy pocit přijetí. Pocit, že je někdo bezpodmínečně miluje a respektuje, aniž by vyžadoval výkon. Aniž by musely dokazovat, že jsou dokonalé. Budou si totiž myslet, že nedokonalé je nikdo nebude mít rád. A my dospělí, pokud se nedokážeme sami se sebou vyrovnat, si budeme myslet totéž.

Mudr. Zdeněk Šolle

Pokud máte pocit, že žijete tak, jak je popsáno v tomto článku, aniž byste byli schopni sami změnit svůj „virtuální svět“, pokud potřebujete poradit nebo pomoci, obraťte se na doktora Šolleho, Institut pro výzkum rodiny, tel. 24 23 76 99, mudr.solle@centrum.cz.
TÉMATA:
ZDRAVÍ