Asi tak před měsícem jsem četla tento nadpis u jednoho článku v německém časopise pro budoucí a současné rodiče. Byla jsem přímo v šoku, když jsem se tam dočetla, že je v Německu možné, pokud to budoucí maminka chce, přivést na svět děcko pomocí císařského řezu. Byl to pro mne šok a v duchu jsem ony budoucí maminky litovala. Samozřejmě vyřazuji situaci kdy císařský řez zachrání život nejen dítěte ale i matky. V této situaci nikoho neodsuzuji a nelituji, naopak přeji všem jen to nejlepší. Ale proč jsem vůbec na tento článek reagovala? Bohužel i já jsem jedna z těch maminek, které byly „donuceny“ přivést na svět své první dítě císařským řezem a to proto, že můj syn byl už od začátku těhotenství v tzv. poloze pánevní, čili hlavičkou nahoru a zadečkem dolů. Žila jsem v té době v Německu, kam jsem se provdala, a ukončovala zdravotní školu. Snažila jsem se všemožnými prostředky „donutit“ mého syna aby se otočil, byla to speciální akupunktura, lezení v bytě po čtyřech, svícení baterkou na břiše a posouvání světélka dolů – to aby miminko následovalo to světlo a nebo hraní hracích hodin – to aby se miminko pohybovalo za zvukem hodin. Ani jedna z těchto metod nepomohla. Čím blíž jsem byla k plánovanému termínu porodu, tím hůře mi bylo, chlapeček byl hlavičkou nahoru a nechtěl se otočit. Chtěla jsem porodit mé dítě na svět přirozenou cestou, ale byla jsem od svého předsevzetí odrazena. Jelikož jsem zdravotní sestra, věděla jsem moc dobře, jaká rizika takový porod přináší, a protože nikdo nevěděl, proč se miminko netočí, bylo to pro nás oba moc velké riziko. Ke všemu mám nemocnou páteř a jeden nedovřený obratel a tudíž nikdo nevěděl, jak by vše skončilo. Důležité pro mne bylo, aby se mi narodilo zdravé děcko, a tak jsem nakonec opustila od mého snu: přirozený porod. Jelikož jsem při třech těchto operacích asistovala, věděla jsem, o co se jedná a co se stane. Díky mému nedovřenému obratli jsem nesměla mít epidurální anestezii, nikdo nevěděl, co by se stalo a jestli by nebyly poškozené některé nervy a já bych byla ještě ke všemu ochrnutá.
Takže nadešel den „D“. Mohla jsem si vybrat termín „porodu“. Měli jsme (já a můj muž) tu výhodu, že jsme se na narození našeho prvního syna mohli dobře připravit, žádné překvapení - vše do poslední minuty bylo naplánované. Teta mého muže byla vrchní sestrou na operačním sále a asistovala při narození našeho synka, bylo jí i dovoleno udělat pár fotek, neboť přeci jen jsem si přála ten první moment vidět, i když ne v přímém přenosu, tak alespoň z fotek a vyprávění.
Měla jsem hrozně velký strach, když jsem čekala, až mne odvezou na sál, hladila jsem své obrovské bříško a mého syna v něm. Říkala jsem mu, aby se nebál, aby byl statečný a že až budu moci, tak se pak brzo uvidíme. Přiznám se, že jsem se bála, jak budu reagovat, jak budu myslet po tomto zákroku. Neměla jsem žádné porodní bolesti – nic. Žádné náznaky příchodu porodu. Měla jsem jen velké břicho a strach, strach z toho co bude potom.
Následují jen útržky z mé paměti. Lékaři mi říkají, že vše je v pořádku, že mám syna a já se ptám „Jakého syna?“ Můj muž na mne čekal, chlapeček prý je krásný, pak ho přinesli, nic nevidím, jen tu deku, chci spát a spát a spát. Až večer mi mého synka přinesli, byla jsem pořád slabá z narkózy a nemohla ho pořádně držet, ani nevím, jestli jsem se radovala. Po jeho narození jsem trpěla depresemi, měla jsem velké bolesti díky jizvě na břiše, chození a vstávání bylo utrpením. Když se můj syn při kojení zakuckal, nebyla jsem schopna ho zvednout, nešlo to, ta bolest na jizvě byla silnější. Nemohla jsem kojit, díky mé psychické nevyrovnanosti jsem ztratila mléko, další šok který jsem nemohla zpracovat. Jizvu na mém břiše nemám doposud ráda, nesahám na ní a nechci jí vidět, ale učím se jí vnímat, a někdy když můj syn mi hopsá po břiše a mne to bolí, tak si raději říkám: “Tudy se ti narodilo tvé dítě, zdravé, čilé a krásné!“ Ještě nejsem z problémů venku a určitě to bude hodně dlouho trvat. Nevím, zda budu schopná přivést na svět ještě jedno miminko, ráda bych přirozenou cestou, ale kdo ví – císařského řezu se bojím, nevím, jak bych to tentokrát všechno zvládla.
Chci tady jen říci těm maminkám, které se rozhodují pro císařský řez, protože se bojí bolestí a nechtějí se při narození svého děťátka trápit, já bych raději měla ony bolesti, než tenhle zážitek který jsem vám tu vyprávěla. Chápu, že císařský řez je nutný v případě nebezpečí života dítěte či matky a nikoho v tomto případě neodsuzuji. Neodsuzuji ani maminky, které chtějí císařský řez, protože se bojí normálně rodit, jen chci svým příběhem některým pomoci, před neštěstím a trápením které mám já za sebou. Je pravda, že každý reagujeme na určité životní situace jinak, ale kdo ví...
Myslím si, že to nejdůležitější je ten první kontakt s vašim děťátkem, pohladit ho, když je na světě, držet ho v náručí. Být v přímém přenosu, neprospat to jako já. Moc dobře vím, že můj syn tu první noc strašně plakal, protože tu noc předtím jsem se jakýmsi instinktem naučila vnímat pláč těch miminek (byla to malá porodnice) a tudíž ten pláč po narození mého synka byl jeho, byl jiný než ty předchozí a já jsem to cítila. Jenomže jsem ho nemohla mít u sebe, ležela jsem na kapačkách, vyřízená a unavená a mé dítě leželo pár metrů ode mě a volalo mně a já nemohla – nic horšího už si prostě nemohu představit. Ty sestřičky mne uklidňovaly, že to on není, že spinká. Ale po pár měsících jsem se té jedné zeptala a ona přiznala, že plakal, ale nechtěli mne zbytečně znervózňovat. Nezlobím se za to na ně a chápu je. Když se, ale dnes koukám na svého synka, kterému je teď deset měsíců, tak si říkám, že to všechno za to stálo, protože kdo ví, co by se stalo, kdybych trvala na svém a porodila normálně. Nevím, zda bych tu tak šťastně seděla jako dnes a dívala se jak mi roste před očima a právě teď po desíti měsících mohu s čistým svědomím říci, že jsem šťastná maminka. Škoda, že po tak dlouhé době...

Libča
Reklama