
Další porod se odehrál téměř přesně o deset let později. Fyziologicky byl stejně náročný jako první, ale mě připadal proti tomu prvnímu jako procházka rajskou zahradou. K mému muži i ke mně se personál choval nádherně, cítili jsme se tam jako hosté. Podotýkám, že šlo o státní nemocnici, nikoliv o soukromé zařízení. Manželovi div neuvařili kávu, vše nám laskavým hlasem vysvětlovali, manžel mohl za mnou do sprchy, masíroval mě, povídali jsme si, pouštěli vlastní hudbu. Když nadešel okamžik porodu, lékař ho dokonce poprosil, aby mu asistoval, dával rady, jak mi držet hlavu, co mi říkat…. Nabídl i přestřižení pupeční šňůry, ale na to manžel nenašel odvahu. Když byla holčička na světě, sami nás vyzvali, ať si fotíme, ihned po umytí mi ji přiložili k prsu a poté položili do vyhřívané postýlky, ztlumili světla, odešli a další dvě hodinky jsme téměř nerušeni mohli vydýchávat to veliké štěstí a kochat se naší princeznou. Za okny zářilo město a tisíce hvězd a my plakali dojetím a dokonce zpívali…
Později mi manžel řekl, že měl po prvním porodu trochu obavy jít opět se mnou, ale protože věděl jako moc si to přeji, překonal to, a teď je rád, protože to byly nejšťastnější okamžiky jeho života…
Přeji všem, které porod teprve čeká, aby se setkali jen s vlídnými lidmi, protože právě ti mají největší zásluhu na konečném dojmu z porodu.
Týna
Nový komentář
Komentáře
Ťapina — #16 to je svata pravda
Bude záležet na tatínkovi, jestli si na to troufne. Někteří chlapi to nezvládnou a je to pak horší, než kdyby tam nebyli.
Týnko, skoro závidím a krásně jsi to popsala.