Názory na přítomnost otců u porodu se různí. Já sama jsem od první chvíle, kdy jsme se rozhodli mít miminko, věděla, že pokud je početí otázka dvou milujících se lidí, musí totéž být porod. A naštěstí můj manžel nebyl proti. První porod se odehrál začátkem roku 90 a tehdy byl můj muž teprve čtvrtým mužem u porodu v místní porodnici. A přesně tak se k němu chovali. Někteří rozpačitě, ale většina jako k obtížnému hmyzu, k vetřelci na jejich území… Porod byl komplikovaný a ve vypjaté chvíli ho dokonce „vyhodili“ za dveře, snad aby nebyli svědci, kdyby něco nevyšlo. Ale vše jsme přestáli, nejradostnější chvilky byly, když mohl pozorovat první péči o našeho syna a dohadovat se se sestřičkami o každý gram jeho váhy. Celkový dojem ale byl, že ho nešokoval porod, ale přístup personálu, včetně lékařů. Já osobně jsem v tu chvíli byla přesvědčená, že bez něj bych to psychicky nezvládla vůbec. Ihned po ošetření syna odvezli, manžela poslali domů a mě nechali opuštěnou, fyzicky i psychicky na dně na lůžku, kde jsem před několika okamžiky prožila své nejhorší chvilky. Brečela jsem… a většinou to nebyly slzy štěstí.
Další porod se odehrál téměř přesně o deset let později. Fyziologicky byl stejně náročný jako první, ale mě připadal proti tomu prvnímu jako procházka rajskou zahradou. K mému muži i ke mně se personál choval nádherně, cítili jsme se tam jako hosté. Podotýkám, že šlo o státní nemocnici, nikoliv o soukromé zařízení. Manželovi div neuvařili kávu, vše nám laskavým hlasem vysvětlovali, manžel mohl za mnou do sprchy, masíroval mě, povídali jsme si, pouštěli vlastní hudbu. Když nadešel okamžik porodu, lékař ho dokonce poprosil, aby mu asistoval, dával rady, jak mi držet hlavu, co mi říkat…. Nabídl i přestřižení pupeční šňůry, ale na to manžel nenašel odvahu. Když byla holčička na světě, sami nás vyzvali, ať si fotíme, ihned po umytí mi ji přiložili k prsu a poté položili do vyhřívané postýlky, ztlumili světla, odešli a další dvě hodinky jsme téměř nerušeni mohli vydýchávat to veliké štěstí a kochat se naší princeznou. Za okny zářilo město a tisíce hvězd a my plakali dojetím a dokonce zpívali…
Později mi manžel řekl, že měl po prvním porodu trochu obavy jít opět se mnou, ale protože věděl jako moc si to přeji, překonal to, a teď je rád, protože to byly nejšťastnější okamžiky jeho života…
Přeji všem, které porod teprve čeká, aby se setkali jen s vlídnými lidmi, protože právě ti mají největší zásluhu na konečném dojmu z porodu.

Týna
Reklama