Zažila jsem se svým synem situaci, na kterou, kdyby se uskutečnila v plné své kráse, by syn asi v životě nezapomněl. Už od malička má můj syn problémy s přetahováním předkožky. Dříve se názory pediatrů lišily, někteří říkali, že se u miminek předkožka stahovat nemá, někteří naopak, že je to nutné. Nicméně, myslím si, že to nutné je, takže při každodenní hygieně jsme to zkoušeli, ale moc to nešlo. Asi ve dvou letech mu udělali jistý ambulantní chirurgický zákrok, kdy přirostlou kůžičku strhli a na chvíli byl pokoj. Jenže, problémy se opakovaly. Dnes je synovi jedenáct a doktorka konečně rozhodla, že bude kluk muset do nemocnice na menší obřízku a tím by se měly problémy vyřešit jednou pro vždy.
Objednali jsme se tedy do nemocnice a v termínu ráno s předoperačními vyšetřeními nastoupili na příjem. Mám docela statečné děti, když jim jasně vysvětlím, co se děje a co je nutné, přijmou to jako fakt a nestresují se. Ráno v nemocnici bylo strašné. Počet dětí na příjmu by se dal přirovnat nedávné dálniční zácpě a kolem chodily sestry a nervózně lomily rukama, kam všechny ty děti dají. Nakonec to dopadlo tak, že pacienty s lehčím zákrokem pustili ještě týž den a ostatní někam vmáčkli. Jenže, když přišel na příjem můj syn, zbylo na něj jen lůžko v holčičím pokoji, navíc s dívkami kolem dvanácti a třinácti let.
To se můj hrdina, připravený na všechno, upřímně rozplakal. Mě se udělalo rudo před očima a strašně jsem se naštvala. Seřvala jsem pracovnice nemocnice, že s takovým zákrokem prostě nebude ležet s holkama a že jestli není jiná možnost, jdeme domů. Myslím, že by syn z toho měl trauma na pěkných pár let. Možná by pak jako dospělý vyprávěl tuhle historku s úsměvem, ale ukazovat při vizitě obvázanýho pindíka před pubertálníma holkama, co by se chichotáním neudržely, by nechtěl určitě zažít nikdo z rodu mužského. Dopadlo to dobře, dali ho do nějaké malé postele na klučičí pokoj, ale kdybych tam s ním nebyla, skončil by u těch holek a nikdo by se ho na nic neptal.

Kateřina