Už odmalička jsem měla z bílého doktorského pláště strach. Pan doktor, ke kterému jsem chodila jako dítě, byl přísný a autoritativní starý pán, který měl holou lebku a z nosu mu čouhaly bílé chlupy. Bála jsem se ho a když jsem měla teplotu, vždycky jsem prosila maminku, ať zůstaneme doma, že se to spraví samo. Nevím, proč mě tak děsil, když injekce mi stejně vždycky píchala sestřička, ale bylo to tak. Asi i kvůli tomuhle svému strachu jsem si jako dospělá vždycky vybírala za své ošetřující lékaře ženy. Mám svoji gynekoložku, zubařku, praktickou lékařku i oční lékařku. Dokonce i své děti jsem pro jistotu přihlásila k doktorce. Asi před rokem ale moje praktická lékařka odešla na mateřskou a já si musela zvolit „náhradní variantu“. Jenže v našem okolí se zrovna jako na potvoru vyskytovali jen samí doktoři. Tak jsem si namátkou jednoho vybrala a říkala si, že to ty dva tři roky nějak vydržím a pak zase přejdu ke své paní doktorce. Stejně jsem docela zdravá a lékařské ošetření nebo nějaké potvrzení potřebuju maximálně jednou za čtvrt roku. Jakmile jsem ale poprvé vstoupila do ordinace svého nového doktora, stalo se něco hrozného. Zamilovala jsem se do něj. Úplně bezhlavě. Už ani nepamatuju, kdy jsem viděla takového fešáka, jako je on. Kromě toho má děsně sexy hlas, krásné jemné ruce a úplně neodolatelný pohled. Najednou jsem se přistihla, že mám stále nějaké zdravotní problémy. Chodím k doktorovi skoro každých 14 dní, tu mně někde něco píchá, tu mě bolí břicho, pálí žáha nebo mám rýmu či dušnost. Prostě ho musím vidět, i kdybych měla nějaké choroby simulovat. Můj manžel se mě nedávno ptal, jestli bych nechtěla jet do lázní, že se mu nějak nezdám, když jsem pořád po doktorech. Jestli to prý není něco vážného a jestli nechci jet raději k nějakému specialistovi do Prahy, že se mi po někom poptá. Chudák malá, kdyby věděl, z čeho jsem tak nemocná! Nebo spíš z koho! Mám strašlivé výčitky a obavy, že se chovám jako hloupá sedmnáctka. Co když si už o mě šeptají sestřičky a nebo si doktor myslí, že jsem hypochondr? Jenže já nedokážu přestat. Poliklinika mě přitahuje jako magnet. Chodím okolo dokonce i když nejdu na kontrolu nebo prohlídku, čistě z toho důvodu, že bych ho mohla třeba potkat. Jsem z toho nešťastná a nevím, jak se téhle své závislosti zbavit. Máte někdo podobnou zkušenost? Poradíte mi?

Míša
Reklama