Minulý rok jsem se učila jezdit na snowboardu a bylo to velmi dramatické, napsala čtenářka Dana. Jezdila jsem se svou třináctiletou dcerou a dost mi vadilo, že zatímco ona už po dvou hodinách výuky dokáže sjet kopec jenom se dvěma pády, já se nepřetržitě válím po zemi. Cítila jsem, jak se mi ze zadku stává souvislá modřina, a protože jsem si nechtěla znovu onu rozbolavělou část těla natlouct, začala jsem si dávat při pádech pod zadek ruku, tedy loket. Den pomalu plynul a mně jen hrdost bránila přiznat, že snowboard není asi pro mě to správné sportovní náčiní. Po návratu do chaty jsem zjistila, že mám ohromný nateklý loket fialové barvy a že rukou pohnu jen ztuha. Nasedla jsem do auta a odjela do okresního města na pohotovost.
Na pohotovosti sloužil sympatický mladý doktor, který jakmile viděl ruku, hned mě poslal na rentgen. Pak řekl, že to zlomené není, jenom pohmožděné a že to ale chce do sádry. No nazdar, pomyslela jsem si. Tak to mám po lyžovačce! Pak se mě zaptal, jak se mi to přihodilo. Popsala jsem mu den hrůz na prkně a on najednou ožil, začal mi vyprávět, že on sám se před dvěma lety taky učil na snowboardu jezdit a jak ho to taky moc bolelo. Řekl, že jako doktor by mi určitě ruku do sádry dal, ale jako zarytý a nadšený snowboardista to udělat nemůže, protože bych nemohla zítra na prkno a že musím, protože kdo se na prkně aspoň tři dny souvisle neotlouká a netrápí, ten se na něm nikdy nenaučí. Musela jsem ale svatosvatě slíbit, že na loket už ani jednou neupadnu.
Byla jsem štěstím bez sebe, že nemám sádru, a chvalořečila doktora až do nebes. Následující dva dny jsem ho proklínala, protože jak jsem mu slíbila, jezdila jsem a padala na prkně dál. Všechno mě bolelo a dolní polovinu těla tvořily pouze modřiny. Ale vydržela jsem a dneska jsem ráda, protože kdyby mi byl dal sádru, jak by to jistě udělalo 99 procent jeho kolegů, nikdy bych se na prkně jezdit nenaučila.
Dana
Reklama