
Na pohotovosti sloužil sympatický mladý doktor, který jakmile viděl ruku, hned mě poslal na rentgen. Pak řekl, že to zlomené není, jenom pohmožděné a že to ale chce do sádry. No nazdar, pomyslela jsem si. Tak to mám po lyžovačce! Pak se mě zaptal, jak se mi to přihodilo. Popsala jsem mu den hrůz na prkně a on najednou ožil, začal mi vyprávět, že on sám se před dvěma lety taky učil na snowboardu jezdit a jak ho to taky moc bolelo. Řekl, že jako doktor by mi určitě ruku do sádry dal, ale jako zarytý a nadšený snowboardista to udělat nemůže, protože bych nemohla zítra na prkno a že musím, protože kdo se na prkně aspoň tři dny souvisle neotlouká a netrápí, ten se na něm nikdy nenaučí. Musela jsem ale svatosvatě slíbit, že na loket už ani jednou neupadnu.
Byla jsem štěstím bez sebe, že nemám sádru, a chvalořečila doktora až do nebes. Následující dva dny jsem ho proklínala, protože jak jsem mu slíbila, jezdila jsem a padala na prkně dál. Všechno mě bolelo a dolní polovinu těla tvořily pouze modřiny. Ale vydržela jsem a dneska jsem ráda, protože kdyby mi byl dal sádru, jak by to jistě udělalo 99 procent jeho kolegů, nikdy bych se na prkně jezdit nenaučila.
Dana
Nový komentář
Komentáře
Ťapina — #2 to ja ani nemusim na lyze a mam uraz
Já bych na to nevlezla. Radši ani nelyžuju, určitě bych si zlomila nohu hned napoprvé.