Nedochvilnost je nešvar, který mě pronásleduje od dětství, bojovala jsme s ní už ve škole, kdy jsem měla žákovskou popsanou poznámkami za pozdní příchody. Tenkrát jsme zjistila, že není možné, aby si paní učitelka myslela, že jsem skutečně takový opozdilec, tak jsem si začala vymýšlet rozličné výmluvy, které byly s postupem času čím dál neuvěřitelnější. Nejdříve mě paní učitelka litovala, že musím ráno utírat nádobí, jinak by mě rodiče ztloukli, pak kroutila hlavou nad několika požáry a haváriemi, které se staly v době mého odchodu do školy, a nakonec mě zavrhla jako notorickou lhářku, když jsem jí barvitě líčila, jak jsme asistovala coby desetileté dítko záchranářům při autonehodě.
S věkem se moje nedochvilnost prohlubovala. Život se pro mě postupně stával jen zoufalou honbou za včasným příhodem. Přišla jsem pozdě i k maturitě a poštvala tak proti sobě zkoušející komisi, na státnice jsem doletěla zpocená s vyplazeným jazykem, takže jsem na sebe velmi nevhodně upozornila ještě před začátkem zkoušení. Na svatbu bych už už dorazila včas, ale někde se nám potratily prstýnky a my museli dělat rekonstrukci celé události, abychom je našli, tak to zase o pár minut neklaplo. Dokonce ani děti jsem nedokázala porodit včas – obě jsem přenášela!
Tragicky v životě narážím, když potkám podobně postiženého člověka, jako jsem sama. Doletím na schůzku o deset minut později – a tam nikdo. Nastávají chvíle mučivých úvah: Byl tady už a odešel? Odešel, protože si myslel, že já už jsem odešla, nebo se naštval, že jsem nedorazila včas? Ještě nedorazil? Mám odejít, nebo ještě čekat?
Z mojí nedochvilnosti si dělají všichni mí přátelé a známí legraci, někdo ji bere jako celkem roztomilou známku potrhlosti a roztržitosti, jiný zase jako nesnesitelnou sociální debilitu. Stále si vymýšlím výmluvy, proč to nešlo dříve, a stále se mi stávají neuvěřitelné příhody, které mi včasný příchod spolehlivě překazí. Je to směšné, už jsem si za léta svojí existence mohla zvyknout a smířit se sama se sebou, ale já stále doufám, že to jednou konečně vyjde, že jednou prostě přijdu a budu tam VČAS.