Letošní Vánoce budou pro nás úplně jiné. Ta změna se týká především toho, co bude pod stromečkem. Nebude to však ani nové auto, ani skvělý poukaz na dovolenou na Mallorce. Ale abych nepředbíhal, musím to vzít pěkně popořadě.
Všechno to začalo v lednu. Dokonce si vzpomínám na onen inkriminovaný den, kdy ten náš letošní vánoční dárek vznikl. Když jsme se to dozvěděli, měli jsme obrovskou radost, ale na druhou stranu bylo možné v našich očích vidět i řadu otazníků. S radostí jsme ale očekávali den „D“. Už vám asi došlo, co jsme si nadělili pod stromeček… Ano, je to dcera, která je podle mě nejkrásnější miminko na světě.
Její příchod na svět ale nebyl nijak jednoduchý. Začalo to všechno tím, že v porodnici, kde jsme již měli zaplacen kurz, bez kterého bych nemohl být přítomen u porodu, nám řekli, že nás nemohou přijmout, protože mají plno. Na jejich ústech ale zářil smích, když nám sdělovali, že máme spoustu času a jestli jsme tam autem. Řekl jsem, že ano a naložil tedy moji drahou manželku, která už by to měla všechno nejraděj za sebou, do auta a spěchal do druhé porodnice, kde nás (k naší velké radosti) přijali.
Neměli jsme ale zdaleka vyhráno. Pravidelné kontrakce ne a ne přijít a tak přišla na řadu „provokačka“. No a od té chvíle už to jelo. Sice ne zase tak rychle, ale už nás aspoň přesunuli na „hekárnu“. Tam jsme společně hekali čtyři hodiny a já jsem měl chuť jít v půlce domů. Musel jsem ale jako správná opora hekat dál. Po čtyřech hodinách nás přesunuli na porodní sál. Netušil jsem vůbec, na co se mám připravit. Viděl jsem sice několikrát porod v televizi i na fotkách, ale když je člověk na tom porodním sále fyzicky přítomen, je to už ona „krutá realita“. Nevadil mi pohled na krev, které tam bylo všude plno, ani na různé ostatní tekutiny, ale nejvíc mě zaskočilo, když si mé drahé manželce na břicho lehla stodvacetikilová sestra s tím, že to je potřeba a že to tak urychlí. Neurychlila ale nic, protože té naší malé se ven moc nechtělo. Nezmohl jsem se na slovo a dál jsem manželce říkal do ucha ať tlačí. Bylo mi jasné, že to ví, ale já jsem to říkal dál.
Před půl sedmou večer, tedy za osmnáct hodin od příjezdu do porodnice, z bříška doslova vyskočila naše Kačenka. Byla fialová jako stažený králíček. Mně vletěly slzy do očí a nebyl jsem schopen slova. Byla nádherná. Měla vlásky a krásně křičela. Takový pocit štěstí jsem ještě nezažil. Manželka toho měla dost a vůbec nevěděla, co se s ní děje. Nehledě k tomu, že ještě měsíc po porodu měla oči jako upír zalité krví a ramena plná modřin.
Ale dnes mohu říct, že letošní Vánoce budeme mít pod stromečkem ten nejlepší a nejkrásnější dáreček, jaký jsme si kdy mohli přát.

Květoslav Poupě
Reklama