Komunikace mezi lidmi je věc složitá a dá se říct, že to je věda. Nezáleží totiž jenom na tom CO říkáme, ale JAK to říkáme a v JAKÉ pozici se nacházejí naše oči, mimické svaly, ruce, nohy, tělo… Tohle všechno je totiž souhrn informací, které není radno při rozhovoru s druhým člověkem přehlížet, ať už se jedná o vašeho přítele, o člena vaší rodiny, o kolegu, o nadřízeného nebo o zcela cizí osobu.
Například věta „To je moc pěkné!“ vypadá takhle napsaná celkem jednoduše. Ale zkuste si představit, jak ji říká 1. učitel výtvarné výchovy stojící nad výkresem šikovného žáka, 2. duchem nepřítomný otec, který právě sleduje televizní zápas Sparty se Slávií a jemuž dítko sděluje, že pojede na školu v přírodě do hor, 3. žena, které právě kamarádka sdělila, že potkala jejího muže s mladou kočičkou.
Slova prostě představují jen určitou část každého sdělení a je jen na vás, jestli se naučíte „čist“ v ostatních lidech. Věřte, že to není k zahození. Prozradíme vám několik vychytávek, které vám pomohou zorientovat se v mimoverbálním sdělení jiných lidí a možná i vidět jim až do morku kostí:
Oči – řeč očí je velmi složitá, ale pro začátek postačí, když si budete umět správně vyložit, co znamenají rozšířené nebo naopak zúžené zorničky. Ty totiž svoji velikost nemění jen pod vlivem světla (jak by se mohlo zdát), ale velkou roli tu hrají emoce a zájem o sledovaný objekt. Proto pozorujte zorničky vašeho společníka – pokud jsou rozšířené, vypadá to, že jste zaujali. Jestliže ale jsou jeho zorničky úzké, nevěřte mu, když říká, že vás miluje…
Také délka pohledu je výzmaným ukazatelem a závisí na míře zájmu. Říká se, že se déle díváme na něco, co nás zaujme, ale pozor – nemusí to být vždy jen pozitivní zájem. Jedním z mýtů mimoslovní komunikace je, že ten, kdo se dívá při rozhovoru stranou, má špatné svědomí. Stejně tak to ale může být trémista nebo člověk s menším sebevědomím který prostě přímý pohled do očí neunese.
Obličej – mimika obličejových svalů je velmi důležitým komunikačním prostředkem, stačí jen vzpomenout jak se dovede tvář jednoho člověka proměnit ve chvíli radosti, strachu, smutku, vzteku nebo nejistoty. Zajímavé je, že výraz „obličeje“ je velmi podobný u lidí i u zvířat, proto si také s nimi velmi často rozumíme i beze slov. Výjimkou je však například medvěd, jehož tvář je stále jakoby strnulá, což je způsobeno absencí (nepohyblivostí) některých lícních svalů.
Jeden zajímavý tip: pokud muž balí ženu a zaregistruje, že jeho vyvolená drží hlavu lehce na stranu, může si mnout ruce – vše je na dobré cestě (i když její slova na to nevypadají).
Ruce a nohy – jsou jednou z nejdůležitějších komunikačních pomůcek. Jestliže například stojíme při rozhovoru s nějakým člověkem s rukama podél těla a dlaněmi obrácenými dopředu ve stoji mírně rozkročeném, je to výraz přátelského otevřeného přístupu. Pokud si ale ruce založíme na prsa a hlavu máme skloněnou, znamená to, že se nám do kontaktu z nějakého důvodu nechce. Když si stoupneme s jednou nohou mírně nakročenou a s rukama v bok, měli by to ostatní vnímat jako varovný signál.
Teritorium – každý člověk má kolem sebe několik pomyslných kruhů (minimálně dva). Do toho nejblíže k nám si pouštíme jen lidi velmi blízké (partnera, rodinu, nejbližší přátele…), do toho vzdálenějšího mohou naši známí a lidé, kteří nám sedí. Každý člověk má tato pole různě široká, ale obecně je nám nepříjemné, pokud někdo nezvaný překročí naše hranice. Závisí to samozřejmě i na místních zvyklostech, lidé našich zeměpisných šířek jsou obvykle na své osobní teritorium dost hákliví.
Podstatná je také vzájemná vertikální poloha dvou debatérů. Pokud například dostanete vynadáno od někoho, kdo sedí, zatímco vy stojíte, budete to nést mnohem líp, než když budou vaše role obrácené. Zjednodušeně se dá říci, že ten, kdo je při rozhovoru situován výše, má také navrch. Někteří lidé (vedoucí pracovníci, úředníci, učitelé) toho také vědomě využívají. Ale vy teď už víte, jak na ně…

Při přípravě článku jsme čerpali z knihy Sám sobě psychologem autorů V. Capponi a T. Nováka z vydavatelství Grada.
TÉMATA:
ZDRAVÍ