Každý se čas od času cítíme nanicovatě, máme pocit útlumu a únavy, nic nás nebaví a sami sobě lezeme na nervy. Říkáváme, že máme depku nebo depresi, ale spíš bychom měli říkat splín. Takovéhle nálady patří k životu a pokud opravdu nezažíváme nic horšího, můžeme si gratulovat. Věřte, že kdyby to byla opravdu deprese, tak se z toho jen tak neoklepete.
Skutečná deprese je nemoc, a to nemoc velmi vážná. Bez pomoci odborníka si s ní neporadí nikdo, i kdyby se na hlavu stavěl. A nezáleží na tom, zda člověk trpí depresí vyvolanou nějakou tragickou událostí (smrt blízké osoby, nemoc, ztráta zaměstnání…), nebo depresí endogenní, kterou mají na svědomí hormony, či snad depresí manickou, jež je charakteristická střídáním pocitů útlumu s nebývalou (a neméně nebezpečnou) hyperaktivitou. Jednou z mírnějších forem deprese je tzv. sezónní deprese, která se projevuje úbytkem energie a zvýšenou potřebou spánku a útočí zejména na podzim a v zimě, kdy pociťujeme nedostatek slunečního jasu.

Depresivní člověk obvykle říká, že je mu smutno, ve skutečnosti je však deprese nemocí zasahující nejen duši, ale i tělo a myšlení. Hlavními příznaky deprese jsou:
smutek, úzkost a pocit prázdnoty
beznaděj a pesimismus
pocity viny, vlastní bezcennosti a bezmoci
ztráta zájmu o koníčky, zábavu, sex
nespavost, časné ranní probuzení (nebo naopak zaspávání)
ztráta chuti k jídlu a úbytek váhy (nebo naopak přejídání a přibírání na váze)
ztráta energie, únava, zpomalené jednání
myšlenky na smrt a sebevraždu, sebevražedné pokusy
neklid
nemožnost se soustředit, vzpomenout si, rozhodovat se
bolesti hlavy, problémy se zažíváním

Nejčastější chybou, kterou přátelé a příbuzní člověka trpícího depresí dělají, je snaha vyburcovat ho z letargie, za každou cenu jej rozveselit nebo dobře míněným popichováním „přivést k rozumu“. Prohlášení typu: „Tak už se přestaň povalovat v posteli a vzchop se, jsi přece chlap!“ nebo „Hele, dáme si panáka a zase bude všechno fajn!“ však nejen že nic neřeší, ale často mohou chudáka uvrhnout ještě hlouběji do jeho deprese. Ani „léčba“ v podobě návštěvy hlučných diskoték a jiných zábavných podniků, kde chceme smutek depresivního člověka zahánět radovánkami, není tím nejlepším nápadem, protože on se bavit stejně nebude a ještě může mít pocity viny, že ostatním kazí legraci. Sám se prostě nemůže vzchopit a dát se dohromady. Potřebuje odborníka. Když má někdo zápal plic nebo zlomenou nohu, taky musí vyhledat lékaře…
Velmi nebezpečným průvodcem deprese jsou sebevražedné myšlenky. Čas od času přijde na každého člověka pocit, že by raději nebyl, ale háček je v tom, že osoba stižená depresí má snížený pud sebezáchovy a její jednání i myšlenky jsou „zatemněny“ nemocí. Často se říká, že když lidé mluví o sebevraždě, tak si nikdy život nevezmou. Nevěřte tomu! Jestli někdo ve vaší blízkosti hovoří o sebevraždě, raději přemýšlejte o tom, jak ho přimět k návštěvě psychiatrické ordinace. Léčba probíhá obvykle dvěma způsoby – klasickou psychoterapií a/nebo za pomoci antidepresiv, která zvláště u některých typů deprese velmi dobře zabírají a přitom nepatří mezi návykové látky.
Na závěr dodejme, že člověk trpící depresí není žádný outsider nebo vyvrhel. Dokonce to někdy vypadá tak, že duševně nemocní lidé s jejich rozervanou a citlivou duší mají ty nejlepší předpoklady uspět ve sféře umění. Mezi slavné osoby, jejichž diagnóza by dnes zněla deprese, patřili například spisovatelé Hans Christian Andersen, Edgar Allan Poe a Ernest Hemingway, hudební skladatel Robert Schumann, básníci Emily Dickinsonová a Dylan Thomas, malíři Vincent van Gogh, Paul Gaugin nebo Michelangelo. Ze současných známých osobností, které se neobejdou bez psychiatra, jmenujme například muzikanta Petera Gabriela nebo herce Robina Williamse.
TÉMATA:
ZDRAVÍ