Netušila jsem, že budu hodnocena. Asi bych si dala víc záležet. Neprospěla jsem: tón hlasu pana CH. je rozladěný. Ukázal mi na kancelářskou sesli a významně pronesl: „Moment“. Sedím a čekám. Uběhlo asi dvacet minut momentů. Jedinou zábavou, která se mi tu nabízí, je sledování rybiček v akváriu asi pět metrů přede mnou. Zkusila jste už pozorovat za naprostého ticha rybičky? Po deseti minutách jste natolik zhypnotizovaná, že už jen čekáte, kdy do místnosti vrazí skupinka mužů od FBI, píchnou vám sérum pravdy a začnou se vyptávat na výši vašeho příjmu a značku kávy, co pijete v kanceláři. Za dalších deset minut se stanete taky rybičkou, a spolu s ostatními hledáte skulinu, kterou byste mohla uniknout ven. Znovu a znovu. Do zblbnutí.
Ještě pět minut a začnu hystericky ječet. Nebo vtrhnu dovnitř a pošlu je všechny někam. Jak by se tvářil? Asi by chladně odvětil: „Prosím?“ To by mi zkazilo radost. Tak třeba: mám bombu a jestli se mnou nezačnete mluvit, je po vás. Taky nic moc? Nebo: spím s vaší ženou a říkala mi, že všechny orgasmy s váma jen předstírala! To by šlo.
Přichází. Vylítnu ze židle. Stojím v pozoru, div nesalutuju. Ano pane, jistě pane. Určitě si teď myslíte, že jsem srab. Že jsem mu to měla říct. Ale ta myšlenka, že jsem mu to MOHLA říct, ta mi úplně stačí. A nehledě na to, když jsem odcházela podržel mi dveře. Vlastně to byl docela hezkej chlap...

Helena Pelikánová
Reklama