Pokud máte strach, že vás takový výlet zruinuje, vězte, že pokud se vám podaří ušetřit na letenku, v samotné Malajsii přežijete za pakatel (a můžete si klidně dovolit ochutnat místní speciality jako ryby, nebo třeba obrovské žáby, které stačí vybrat v akváriu, nadiktovat koření, a pak jen čekat, až tu dobrotu přinesou).

Malajsie není jen Malajský poloostrov, ale i část ostrova Borneo s tropickými deštnými pralesy. Je tedy z čeho vybírat. My jsme na své cestě vybrali Borneo. Jeho název nám připadal dostatečně exotický a jeho džungle dostatečně dobrodružná. Hned po příletu do Singapuru, odkud jsme pokračovali dál, nás překvapila ochota a přívětivost místních lidí, kteří vám kdykoli pomůžou, jsou ochotni s vámi dokonce cestovat autobusem na opačnou stranu města než původně chtěli, jen abyste se proboha neztratili. Jejich ochota je velice příjemná, protože většinou nedosahuje obludných rozměrů neodbytných místních lidí na jihu Evropy nebo v Africe, kterých se nezbavíte, dokud něco nekoupíte.

Že je džungle naprosto fantastická, jsem zjistila asi tak třetí den po příletu, kdy jsme se vydali do Bako parku, který je na východním cípu Bornea. Dvoudenní trek by byl úžasný, nebýt toho, že jsem už po půl dni téměř nebyla schopna udělat další krok, abych neměla pocit, že mi upadnou nohy. Noc na pláži Jihočínského moře, o které nám místí správce parku sdělil, že je to „camping place“, byla jedním z nezapomenutelných zážitků: příliv vystoupil až k neprostupné džungli, takže nezbylo než pověsit stany na strom a do čtyř do rána (asi od půlnoci) čekat po kolena v příboji, až příliv opadne :-)

Další „štací“ se stal park Gunung Mulu, z nějž jsme si vybrali „Pinnacles“, což jsou špičaté skály, které jsou staré tisíce let, a díky dešti jsou vybroušené do tvaru jehel, podle kterých se jmenují. Tento přírodní „zázrak“ máte možnost vidět teprve když vyšplháte po skalách velmi vysoko. Tam jsem pochopila, že pud sebezáchovy člověku nedá spadnout, ani když se strachem leze kolmo nahoru a ví, že krok vedle znamená přinejmenším invaliditu. Naprosto vyčerpávající je zjištění, že to, co jste nahoru vylezli za čtyři, pět hodin, půjdete dolů dalších šest až sedm, a přitom už vám nezbývají žádné síly…..Tak se pro jistotu, abyste nevyšli ze cviku, po návratu vydáte do neodolatelných jeskyní, které jsou úplně jiné, než ty, které znáte od nás. Hlavně je v nich hodně vedro.

Na své cestě do Gunung Mulu jsme měli tu čest setkat se s domorodci, kteří dodnes žijí ve svých „longhausech“ (dlouhý dům, který je vlastně jedna celá vesnice, a žijí v něm úplně všichni, podle oblasti je buď postavená z tradičního bambusu, nebo je již „civilizovaně“ betonová).

Aby toho nebylo málo, na závěr jsme zvolili výstup na nejvyšší horu Bornea Kinabalu, vysokou 4100 metrů. Když začnete stoupat do „tábora“ pod vrcholem, kde máte spát (v noci se pak vstává a pokračuje na vrchol, abyste si užili východ slunce), poněkud vás vyděsí, že některé ze šťastlivců, kteří se vracejí, musejí šerpové nebo přátelé nést dolů na zádech…. Někde kolem 2500 metrů začnete cítit, jak vám ubývá kyslík, a tak ani nedoufáte, že ráno na ten vrchol dolezete. Ale stačí se otočit a vidět pod sebou celý ostrov, a víte, že stojí za to dojít až nahoru….v noci, nebo nad ránem pak popadnete baterku a s odhodláním se plazíte k cíli. Nejvyšší výčnělek Kinabalu je za deset šest obsypán lidmi, kteří čekají až se jim otevře přenádherný výhled zalitý sluncem (tedy pokud zrovna není náhodou zataženo)…. Tentokrát to dolů šlo docela snadno. Asi už si nohy zvykly.

Byli jsme zdatní, a tak nám zbyl den na odpočinek na korálovém ostrově, takže jsme se konečně vykoupali a potápěli v azurovém moři a nasbírali korály a největší mušle, jaké jsme kdy v životě viděli. Měla jsem jich v batohu čtyři kila.


Gabriela Baková

P.S.: fakt to stálo za to

Reklama