Po několika dosavadních zkušenostech s okřídlenými stroji mi desetihodinový let naháněl husí kůži. Nicméně, věděla jsem, že není úniku a že jinudy se tam prostě nedostanu. V momentě, kdy už jsme stáli na Ruzyňském letišti, jsem rezignovala. Letěli jsme tím největším letadlem, které se v té době vůbec mohlo vznést. Pojala jsem skvělý nápad, že když projdeme check-inem jako jedni z prvních, získáme tak palubní vstupenku na ta nejlepší místa v přední části letadla. Jak moc jsem se zmýlila, jsem zjistila záhy. Palubní vstupenky se totiž rozdělují přesně naopak, než předpokládal můj plán. Jako první jsme tedy seděli hned u motorů. Tedy logicky v místě, kde téměř neslyšíte vlastního slova. V ten okamžik si můj partner začínal rozvzpomínat na katastrofické scénáře, které jsem mu několik týdnu před odletem líčila. Nezbývalo, než se tedy smířit s tím, že ohluchneme:). Asi po dvou hodinách letu se mně zmocnil hlad, dbala jsem tenkrát na svou linii, a tak jsem si do palubního zavazadla fikaně přibalila čtyři jogurty. Sáhnu tedy do tašky a nořím se do čehosi lepkavého… v tom momentě jsem věděla, že mléčné výrobky nepřežily onen přetlak, který vzniká při startu. Sebrala jsem tedy brašnu a na třičtvrtě hodiny jsem zablokovala jednu ze dvou toalet. Došla jsem k hroznému poznání, že takový jogurt dokáže zatéct naprosto do všeho, obzvláště pak se mu zalíbilo na stránkách cestovního pasu. Spotřebovala jsem tedy asi 60 metrů toaletního papíru na zachránění alespoň těch nejdůležitejších věcí a nenápadně se vrátila na své místo. Pak přišlo na řadu jídlo a já požádala letušku o bílé víno. V okamžiku, kdy byla sklenka téměř plná, začaly turbulence. Snažila jsem se popřít fyzikální zákony a krouživými pohyby jsem vyrovnávala hladinu. Nevyrovnala jsem nic, naopak jsem své hodobóžové kalhoty ozdobila několika skrvrnami (ještě, že jsem si nedala červené…). Letadlo dělalo všemožné manévry a mně se začaly zmocňovat pocity, že zcela jistě spadneme do oceánu. Hrozně mě rozčilovalo, jak je Phil klidný, zatímco já si málem odříkávám Andělíčku můj strážníčku. Když jsem ho už pošesté upozornila na to, že letadlo padá, podal mi noviny a řekl: “Čti si, to tě uklidní.” 120 CESTUJÍCÍCH ZAHYNULO PŘI LETECKÉM NEŠTĚSTÍ - to byl titulek článku na hlavní straně těch uklidňujících novin!! Zbývalo přibližně deset minut do konce letu, když pilot oznámil, že vzhledem k obrovské bouři nad letištěm budeme muset, abychom vůbec přistáli, klesat postupným kroužením. Uvědomila jsem si, že pokud tomu osud dovolí, je tohle moje poslední cesta za velkou louži. Tiše jsem jen doufala, že let zpátky do Evropy bude lepší. NEBYL ! :-)


Barbara Salo
TÉMATA:
ZAHRANIČÍ