Když jsem k tomu přidal ještě pár historek „z natáčení“ a sem tam nějakou anekdotu, byl dvouhodinový program „jako víno“ a ze všech míst jsem si odvážel pozvání, které se netvářilo jako: „Tak se zastavte, až pojedete zase někdy okolo…,“ nýbrž bylo míněno skutečně upřímně a vážně.
S několika krajany si čas od času pošleme nějaký ten e-mailík a s některými jsem dokonce ve velmi čilém e-mailovém styku. Nejvíce jsme se spřátelili s rodinou architekta Víta z Vancouveru. Jeho manželka Vlasta píše emaily, které vždy rozesmějí celou rodinu a Vladimír Vít se svými svéráznými názory se stal středem obdivu našeho syna, hlavně proto, že akceptoval jeho styl humoru a zkrátka, jak se říká, padli si do oka. A tak, když přišlo asi třetí pozvání na lyže do střediska Whistlers (což je 100 km od Vancouveru), rozhodli jsme se, že pojedeme.
Dvanáct dní čistého času jsme si rozdělili na lyžování a na nasátí atmosféry krásného města, které se rozkládá na březích mořské zátoky. Whistlers je takový větší Špindlerův mlýn s dvěma horami, které se tyčí do výšky takřka 2500 m. Jedna se jmenuje Blackcomb a druhá Whistler. Obě jsou protkány desítkami sjezdovek od těch nejlehčích až po ty superčerné. Na své si přijdou i ti, kteří rádi jezdí na boulích a samozřejmě na každé z hor je ohromný „Terrain park“, což je snowboardový areál.

Vítovi nás ubytovali ve své chatičce, kterou honosně nazývají „Ice Palace“. Trošku mi připomínala srub, do kterého jsem jezdíval s kamarádem na Sázavu. Je ve stráni, kam vede šedesát schodů a veranda stojí na silných kůlech. Ovšem uvnitř se po lyžování můžete vykoupat v horké vodě, vytápěná je elektřinou a napojená na městskou kanalizaci. Počasí si nás zamilovalo, protože s naším příjezdem se rozsvítilo sluníčko a pálilo plných šest dní. Ráno jsme přijížděli na perfektně preparované a upravené sjezdovky, na krku permanentky s čárovým kodem a při příchodu ke kabinkám nám zaměstnanci vleků přímo vyrvali lyže z ruky, abysme se s nimi nemuseli obtěžovat při nastupování do kabinky.
Vše bylo, jak říkával pan režisér Podskalský, zalito sluncem, až na poslední den, kdy jsem už byl perfektně rozježděný a ani jsem si nepletl sjezdovky, a protože jezdím jak Ragulin (tak nazývá můj styl jízdy moje žena), tak jsem obvykle uzavíral naši skupinu. Přejížděl jsem pasem mezi dvěma sjezdovkami a najednou proti mně z lesa vyrazil snowboardista, který mě téměř čelním nárazem srazil k zemi. Když jsem se prohmatal a zjistil jsem, že kromě lyží mě bolí snad celé tělo, pomalu jsem se zvedl a opatrně sjel k ostatním. Bylo mi jasné, že tím skončila pro mne, ale i pro celou rodinu, lyžařská sezóna.
Ještě jsme pár dní procházeli a projížděli Vancouverem, strávili asi 14 hodin na cestě domů a pak unaveni a já s bolestí na prsou ulehli k odpočinku. Hned druhý den jsem celý den natáčel televizi, takže jsem neměl na sebe moc času. Ale hned následující den jsem si nechal udělat obrázek mého žebroví. Jaké bylo moje překvapení, když mi doktorka sdělila sladké tajemství, že mám zlomená tři žebra. Ale stejně musím říct, že to bylo nejkrásnější lyžování, jaké jsem kdy zažil.


Karel Štědrý