Když jsem si přečetla váš článek, musela jsem si hned vzpomenout na svou služební cestu do Londýna. Jela jsem na tři dny se svým šéfem. Protože jsem se tetelila, že pojedu do Anglie, kde jsem ještě nikdy nebyla, a chtěla jsem být krásná, vzala jsem si s sebou spoustu nepotřebných věcí. Byli jsme tam přesně před rokem. Jako boty jsem zvolila kozačky na podpatku a krátký umělý kožíšek na jeden knoflík. Musím přece v Londýně vypadat šik, ne? Ve velké kabele, kterou jsem nepustila z ruky, byla celá spousta nepotřebných věcí a dost velký fotoaparát s výměnným objektivem, kdybych chtěla fotit něco v dálce. Můj šéf není sedavý člověk, rád chodí pěšky a chtěl toho navíc stihnout co nejvíc, včetně procházky městem. Všechno jsem musela absolvovat s ním. Sice jsem vypadala úžasně, ale když jsem večer vysvobodila nohy z kozaček, okamžitě nabyly takových tvarů, že kdybych měla ještě někam jít, neobula bych se. Už druhý den jsem počítala libry v peněžence s tím, že si snad koupím nějaké jiné boty. Nekoupila jsem si žádné a maraton v podpatcích pokračoval. Navíc se mi ještě udělaly pěkné puchýře. I můj kožíšek na knoflíček se neosvěčil. Venku strašně foukalo a občas i pršelo, takže jsem jednou rukou držela naditou kabelku a druhou si tiskla kožich ke krku, protože mi byla strašná zima. Poslední den byl strašný. Nohy jsem sotva vlekla už ráno a šéf mi raději nosil tašku. V letadle jsem to nevydržela a zula jsem se, i když mi nohy zrovna nevoněly. Bylo mi to jedno, nemohla jsem se dočkat domova. Bylo to poučení pro další služební „zájezd“.
Renata Dudková
Reklama