Jednoduše. Všechno začalo již při startu. Letadlo stálo na ploše, cestující se už uvelebovali na svých sedačkách (strýc také, i když díky své mohutnější postavě s obtížemi). Někteří se těšili, jiní křižovali, všichni ale netrpělivě čekali, kdy to pilot nakopne a rozjede se. Ale pořád nic. Pět, minut deset minut. Jen občas uličkou proběhla stewardka s ustaranou tváří. „Ale, ale, snad nejsou nějaké problémy,“ zamumlala pesimisticky stařenka o dvě sedadla před strýcem. Netrpělivost pasažérů rostla s každou načatou minutou. „Aby tu tak byli teroristi s bombou,“ pronesla vědoucně ta bystrá paní. Ti, co se předtím křižovali, už se v duchu loučili se životem. Ti ostatní napjatě sledovali činnost posádky.
Najednou se otevřely dveře pilotní kabiny a stewardka, pilot i druhý pilot s rozhodnými výrazy kráčeli uličkou. Přímo a rovnou čarou k mému strýci. „Já to říkala, je to terorista!“ otočila se na něj pohrdavě babka. Strýc měl na čele krůpěje potu. Snad nepřišli na ty tři lahve slivovice, co vezu kamarádovi? - uvažoval v duchu. „Mohl byste se prosím, kdyby vám to snad nevadilo, obtěžovat s námi do prostoru první třídy, pane?“, otázal se hlavní pilot s omluvným úsměvem. „Až po vás,“ laskavě kynul pilot č. 2. „Promiňte, prosím, nesnáze, které vám snad tento přesun způsobí,“ dodala letuška. „Samozřejmě jste naším hostem a můžete si poručit úplně všechno, na co cestou dostanete chuť. Pro začátek snad přijmete sklenici dvanáctileté whisky?“ Vtiskla překvapenému strýčkovi sklenku do ruky. „A mohu vědět proč?“ zmohl se konečně na čtyři slova. „Jestli se, pane, neurazíte,“ usmála se stydlivě stewardka, „máme málo pasažérů v business class a z bezpečnostních důvodů bylo třeba vyrovnat váhu letadla. A vaše figura…“ Když vzápětí trojice zástupců letecké společnosti dovedla do prázdné „jedničky“ ještě hromotluckého dvoumetrového Francouze a dvě těhotné černošky, strýc všechno pochopil. Poprvé v životě mu byla jeho kyprá postava k něčemu dobrá.

Reklama