Vyzbrojena knihou, walkmanem a nafukovacím polštářkem vyrazila jsem onoho osudného dne k autobusovému nádraží. Protože zrovna nebyla sezóna, byl autobus zaplněn jen z poloviny, a tak jsem se uvelebila v prázdné zadní části vozu na dvou sedadlech a doufala, že mi cesta co nejrychleji uteče.
Hranice do Rakouska jsme přejeli celkem brzy a následovala poměrně klidná noční jízda s nezbytnou videoprojekcí filmu čtvrté kategorie, který jsem naštěstí z půlky prospala. Na jedné z povinných zastávek jsem se spolu s několika dalšími cestujícími vydala k motorestu a vyhledala místnost s panenkou, protože se mi už docela chtělo. Netušila jsem však, že pochody v mém těle budou stresem z daleké cesty poněkud zpomaleny a že tedy na toaletě budu muset strávit o něco delší čas než obvykle. Když se po asi dvaceti minutách dílo zdařilo, rychle jsem pospíchala k parkovišti. A tam – hrůza! Náš autobus si to patrně už hasil někde na dálnici i s mými doklady, penězi a cestovním kufříkem s připravenou prezentací, kterou jsem měla zítra v deset předvést na kongresu. Co teď? Nejdřív jsem se dala do hysterického pláče, ale pak mi došlo, že tím nic nespravím. Stála jsem ve tmě mezi zaparkovanými auty a tiráky a bezmocně jsem si rozmazávala make-up po obličeji. Najednou těsně u mě přibrzdila audina s rakouskou espézetkou: „Mohu pro vás něco udělat?“ zubil se na mně starší pán. Potlačila jsem nutkání ohradit se, že jsem slušné děvče, ale pak jsem mu vysvětlila, co se stalo. „Aber kein problem!“ zvolal kouzelný dědeček a otevřel mi galantně dvířka vozu. Za dvě hodiny jsme byli v Milánu na zastoupení autobusového dopravce. Tam už na mne čekaly moje věci a já přišla na kongres ještě o deset minut dřív, než byl oficiálně zahájen. Všechno tedy dobře dopadlo, ale příště si tu letenku raději zaplatím sama. Nebo aspoň autobus s WC.

Reklama