Pokud nemá ve dně díru jako vrata, je jachta prakticky nepotopitelná. Věřte tomu, říkal to náš kapitán – a ten už něco zažil. Při vstupu na palubu vám hrozí docela jiné nebezpečí: necháte tam srdce a budete tesknit tak dlouho, dokud zase neucítíte houpání pod nohama.

Dovolená na jachtě není tak nedosažitelná záležitost, jak by se mohlo na první pohled zdát. Po celém světě kotví lodi českých společností, které si můžete pronajmout i s kapitánem. Ceny závisí na termínu a velikosti: půjčení jedenáctimetrové plachetnice pro 8 pasažérů přijde např. v červnu nebo na konci září zhruba na 50 tisíc. Využití služeb kapitána zvedne cenu o 1400 korun/den.

Typická rekreační plavidla bývají určena pro šest až deset lidí: ideální velikost pro partu přátel, rodinu či dvě. Nudí se vaši chlapi na pláži? Při plavbě na lodi tenhle problém odpadá: s kormidlem a plachtami si vyhrajou jako malí kluci, a vy se zatím můžete v klidu opalovat.

Pro ty, kdo si nechtějí jen užívat, ale také se něco naučit, jsou určené týdenní kursy jachtingu. Během plavby zvládnete – když se zasnažíte - základy navigace, dozvíte se něco o čtení námořní mapy a vyzkoušíte si ovládání lodi. Kurs je zakončen zkouškou na kapitanátu; po jejím složení se stáváte hrdou majitelkou kapitánského průkazu, který vás opravňuje půjčit si a řídit loď. Zajímá vás, jaké to doopravdy je?

 

Den první: variace na šedou

Do chorvatského městečka Rogoznica dorážíme po čtrnáctihodinové cestě. Soukáme se z auta naloženého zásobami a vrháme zamyšlené pohledy na zataženou oblohu a tmavě šedé, rozbouřené moře. Seznamujeme se s kapitánem Láďou. Vypadá jako dědeček hříbeček, ale zdání klame - na moři strávil víc než padesát let života a jeho suchý humor nám dává vážně zabrat. Loď, která se na týden má stát naším domovem, se jmenuje Marion, měří třináct metrů a působí docela komfortně. Ohromná lednice a spíž, kuchyňka, čtyři dvojmístné kajuty a dvě umývárničky. Kapitán se starostlivě dívá na oblohu: „Jestli bude takhle foukat i zítra, asi vůbec nevyplujeme...“ Do usínání nám zní hudba desítek stěžňů, které o sebe ve větru jemně narážejí.

 

Den druhý: vyplouváme!

Ráno nevěřím vlastním očím: za okénkem kajuty září čisté modré nebe. Z mariny vyplouváme na motor, jakmile jsme ale venku ze zátoky, chápou se hoši lan a zápolí s plachtami. Nechápu, jak můžou poznat, co k čemu patří; jsem užitečná aspoň tím, že je fotím. Postupně zjišťujeme, že loď nemá žbrlení, ale reling, po jejích bocích nevisí nárazníky, ale fendry a nepřivazuje se kotevním lanem, ale mooringem. Hlavně nikdy nemluvte o stožáru, to kapitán těžce nese. Dycinky jen stěžeň!

 

Den třetí: před kormidlem, za kormidlem

Slunečný den, dobrá viditelnost, vítr tak akorát. Střídáme se u kormidla. Předání do nezkušených rukou vždycky poznáme všichni - loď se divoce nakloní na stranu, plachta se nerozhodně zatřepotá a kdo může, chytá volně položené předměty. Ještě že je to na lodi tak šikovně zařízené: sporák zavěšený na čepu, držáky na hrnce, na všechno přihrádky. A jde to i bez kinedrylu... Teď, v polovině dubna, je moře ještě pekelně studené, od koupání to ale ty drsnější z nás neodradí. Mořských ježků se nemusíme bát – pod námi je 70 metrů modrozelené, průzračné vody.

 

Den čtvrtý: nalejvárna

Zeměkoule není koule a za dnešní mapy vděčíme geniálnímu kartografovi ze 16. století, zvanému Merkátor. Zápasíme s navigačním trojúhelníkem, lovíme v hlavě zbytky školní fyziky a snažíme se soustředit na signály v mlze, i když je všude okolo nás azuro. Pak se objevuje obzvlášť malebný ostrov s pevnůstkou a všichni se rozběhnou pro foťáky. To vzrušení je třeba zapít – a tak je rozhodnuto dát si pauzu (ta nakonec trvá až do večera).

 

Den pátý: na chvíli na zemi

Přistáváme v Primoštenu. Jen co se naše noha dotkne břehu, výběrčí každého zkásne o 60 kuna („parkovné“ se platí všude, tím víc, čím významnější je město). Ovšem stojí to za to – sezóna ještě nezačala, takže můžeme vidět malebnou starou čtvrť bez záplavy turistů. Z nejvyššího bodu shlíží do daleka kostel z bílé dalmátské opuky, obklopený čisťounkým tichým hřbitůvkem. A na nábřeží mají skvěle udržované toalety!

 

Den šestý: ulejvárna

Jo. Takhle nějak by mohl život vypadat pořád. Hovíme si na přídi, svět je tichý, modrý a zářivý, ozývá se jen šplouchání vody a pleskání plachet. Z kuchyňky začíná vonět jedna z Janiných báječných omáček. Brambory vaříme v mořské vodě – a chutnají výborně. Nakonec ani nevadilo, že nás večer dostihlo špatné počasí. Kotvíme v zátoce ostrova Tijat, sedíme pod průhledným přístřeškem na zádi a hřmění zaháníme s pomocí travarice, místního bylinkového dryjáku. 

 

Den sedmý: oslavujeme nového kapitána!

Jirka úspěšně složil zkoušky. My ostatní jsme se na to vybodli - stejně by si nikdo z nás v životě neodvážil samostatně jachtu řídit. A pořídit si za několik tisíc papír na chlubení, za to nám to nestojí. V hospodě u Antonia jsme váženými hosty, plody moře nám na tácu nabízí sám pan šéf. Langusty hýbají fousky a koukají korálkovýma očima... dáváme si radši ryby. Jsou božské. Ale začínáme si uvědomovat, že houpání jaksi neustává, i když jsme na pevné zemi. Prý to do zítřka přejde. Pomoc, nechce se nám domů!

 

 

 

Reklama