Každý školák by měl mít doma svůj kout. Tam by se měl hezky učit, připravovat se do školy, aby rodiče měli radost jak zdárně prospívá. Stůl by měl být nastavitelný, opatřený praktickými doplňky na odkládání brašničky, přihrádkami na tužky, sešity a jiné pomůcky.  Měl by být prostorný, aby se něj vešel počítač a přitom měl potomek dost místa, kde bude moci pracovat. Ke správnému stolu patří i ergonomicky řešená židle, která myslí na postupně zvětšující se výšku uživatele. To praví odborníci.

Jaký byl můj školní domácí kout? Byl to spíš koutek, o který jsem se dělila se sestrou. Psací deska položená na skříňce se šuplíky, druhou jistila knihovna. Pracovní lampa a obyčejná židle s měkkým sedákem. Učebnice, sešity, kružítka i pravítka se tam pohodlně vešla. Aby bylo vzdělání učiněno zadost, nad stolem visela mapa světa. Znala jsem zpaměti ostrovy v jižním Atlantiku a Indickém oceánu. Učila jsem se názvy zemí, měst, řek a pohoří. Ne, nebylo to v rámci výuky zeměpisu – byl to krycí manévr. Když někdo nakoukl do pokojíku, mohl si myslet, že koumám nad složitou matematickou úlohou a koukám, s prominutím, doblba, abych si vzpomněla na ty správné vzorky a rovnice. Seděla jsem totiž zády ke dveřím, před sebou rozloženou hromadu učebnic a sešitů. Vypadala jsem jako vzorná žačka a později studentka, která si dává s učením velkou práci, aby byla ta nejlepší a vše uměla na jedničku. A já přitom zírala do mapy. Kdybych měla laserové oči, dávno by pronikly přes Čad, Nigérii a panelovou stěnu do ložnice mých rodičů. Bohužel nebo naštěstí se tak nikdy nestalo.

Když jsme se sestrou dorůstaly, občas jsme o stůl bojovaly. Perfektně srovnané učebnice a skripta se měnily v jednu velkou hromadu, kde se těžko hledala ta správná kniha. Někdy jsme se i pohádaly, která z nás bude u stolu sedět a učit se. Nakonec to vyřešila maminka, která přenechala svůj stolní šicí stroj sestře a tím jí vytvořila místo ke studiu. A já? Mohla jsem dál zbožně zírat do mapy. A jak jsem rostla do výšky, přešla jsem od jihu k rovníku a nakonec se dostala i k severnějším částem planety. Jen nemám zvládnutou sevrení Kanadu a Arktidu, tak vysoká za nejsem.

Ale přes ten minikout, přesto, že tam nebyl počítač a vtipné přihrádky na tužky, přesto, že jsem neměla ergonomicky řešenou židli a výše stolu asi neodpovídala požadavkům odborníkům jsem úspěšně vystudovala. I přes tu mapu...

Mimochodem, milé ženy-in, víte, co to je a kde leží Tcha-li-muche? Koukněte do mapy, třeba ji máte nad stolem :-)

Jaký jste měly školní kout doma?
A jaký mají vaše děti?
Je podle rad odborníků?
Nebo jej řešíte podle velikosti a podmínke bytu?
A měly jste nebo máte nad domácí školní lavicí mapu?

Ráda bych věděla, kde jste se doma učily nebo, kde se učí vaše děti. Napište!

Reklama