Moje maminka mi vždycky říkala, že u porodu křičí jenom hysterky. Nemínila samozřejmě lékařky a sestřičky, ale rodičky. V očích mé matky byla každá rodička vydávající zvuky nad distingovanou zvukovou hladinu prostě nemožná ženská, která se neuměla ovládat.

Již v časné pubertě jsem si tedy vryla do paměti: při porodu nekřičet.

Filmové scény zobrazující bolestmi šílící rodičky jsem považovala za přehnané a do poslední minuty před prasknutím vlastní plodové vody jsem byla přesvědčena, že porod nebolí.

Bolel. Tedy porod ne, ale stahy. Začaly záludně, nevinně a nenápadně. V klidu a bez vzrušení  jsem zavolala nastávajícímu otci svého dítěte, překontrolovala si domácí lékárničku určenou pro porod doma, vyvenčila a vykoupala psa, aby byl čistý až se miminko narodí, přečetla noviny a konečne uvítala ve dveřích svého vyděšeného partnera. Vrazil do nich se slovy: "Mám okno jak mrakodrap, všechno o porodu jsem zapomněl, ale v nejhorším budu rodit za tebe! Proč nekřičíš?"

"Není proč," odbyla jsem to lakonicky a rozložila se na gauči. Zatímco on odmýval nádobí a vařil fenyklový čaj, já nonšalantně čelila prvním známkám bolesti. Pak nastal zvrat a bolesti se stupňovaly. Přicházely pravidelně a rychle za sebou.

"Budu rodit!"začínala jsem hekat rozrušeně. Porodní bába se dostavila za čtvrt hodiny. Asistentka, v holandštině. Koukla na mě a vyvedla mě z omylu: "Kdepak, ani nápad, to si ještě počkáte, tak nejdřív navečer, když to dobře půjde."

Navečer? Bylo poledne a já už od desíti svoje stahy jen tak tak oddejchávala. NAVEČER?! Mám snad tuhle hrůzu snášet až do večera?! Naštěstí jsem v tu chvíli netušila, že ji budu  snášet až do příštího rána. Určite bych jinak zvažovala výpověď, odprosila Ježíška za všechny hříchy a pateticky otočila plynovým kohoutkem …

Kolem deváté večer jsem byla vyčerpaná, vyždímaná, zelená  a demoralizovaná.  Otevřela jsem se 1 centimetr! Ale stahy byly časté a velmi bolestivé.

Připomínaly motorku Harley: začaly libozvučným pobrukováním,  přes kolotání přešly v rušivý rachot, až se proměnily v nesnesitelné řvaní motoru. Zcela určitě jsem se chystala porodit nejmíň Yamahu.

Neměla jsem doma stání. Tento způsob porodu zdál se mi poněkud nešťastným. Odjeli jsme do nemocnice. Ale v nemocnici nemohli konstatovat nic jiného, než že všechno probíhá podle očekávání a na otevření si ještě musím počkat.

Propadla jsem panice. Stahy přicházely každé dvě minuty a byly zdrcující. Řvala jsem jako tur. Všechny naučené instrukce o dýchání jsem zapomněla, chtěla jsem jen jedno: aby to přestalo! Ihned!

Otec mého dítěte stál u mě, střídavě mě držel za ruku a střídavě mnou třásl. Mezi poryvy mých výkřiků se snažil předdýchávat, rodit za mě. Já jsem převážně křičela. Křik mi působil úlevu.

Řvala jsem jak poraněná velryba a dodnes věřím, že jen díky tomu jsem nakonec neporodila Yamahu, ale krásnou, tři a půl kilovou holčičku. Bez natržení!

Tak vidíte, proč neřvat? Koneckonců je křik jen upouštění přetlaku, jako u papiňáku. A víte, jaký přetlak nastává při porodu? Ne? Však na to přijdete. A nebojte se, porod je hračka. Na všechno rychle zapomenete. Budete mít oči jenom pro to svoje malý sladký štěstí.

A proto: KŘIČTE!

 

Zahraniční dopisovatelka z Holandska