Jak mě potěšilo, když jsem našla místo, které skryté uprostřed berounských luk a polí, nabídlo mi nevídaný pohled na život, který jsem si do té doby jen představovala.
Bylo to osmého srpna, když jsem skrz malé a mlčenlivé vesnice dorazila do Želkovic. Ohromný statek, ranč u rybníka, stáje pro koně, rozlehlé lány na vyjížďky, černé krávy pasoucí se na mírném svahu pod lesem, restaurace plná dobrého jídla…a to není vše.

V galerii právě probíhala vernisáž současných českých malířů, kteří se vrátili ze sympozia v brazilských Lidicích a přivezli, právě sem, pod záštitou pražské Galerie La Femme ukázat svá díla. Vystavovali zde světoznámí výtvarníci jako Boris Jirků, Milan Chabera, Tomáš Hřivnáč či Antonín Sládek. Mezi jejich jmény jsme však měli možnost vidět i další díla od malířů Sedláčka či Kudláčka.

Bluesová kapela roztančila první tóny melodie a majitel celého objektu, pan Baštecký, otvíral jedno šampaňské za druhým, až se při každém dalším výbuchu sám podivoval, jak to pěkně ladí s rozjíždějící se kapelou.
Sjelo se mnoho lidí. Přijeli v porsche, na kolech i v kočárkách.

Všechny generace se mezi sebou proplétaly a bylo to zvláštní, protože atmosféru opravdového ranče s celým kulturním zázemím nenahradí ani ten nejskvělejší film ve Slovanském domě.
Z ničeho nic se do davu vmísila pěkně tlusťoučká ovce, která byla plachá, ale malé dítě, co si s ní chtělo hrát, nechala přejíždět rukou po svých vlnitých kadeřích.

Výtvarníci se zhostili svých pláten, hudebníci svých nástrojů, kuchaři všech chutí a návštěvníci své jedinečné příležitosti popovídat si, seznámit se, pobavit se, zažít nevázanou, ale kulturou namíchanou zábavu, ve které nemůže chybět osobnost paní Hoffmeistrové, partnerky pana Bašteckého, která udává společenským událostem v Želkovicích ryzí a jedinečnou atmosféru.
Když dvě mladé slečny předvedly jemnou drezůru svých mladých hřebců a Želkovický orloj z dílny bratří Formanů dozněl, zábava se rozproudila v tónech brazilského bubnu a nikdo nikoho nesměroval šipkami – TUDY – VCHOD – PROHLÍDKA – ZÁKAZ VSTUPU a podobně.

Na druhém konci ranče, v jízdárně pokryté bělostnou plachtou, se zrovna zkoušelo představení Kráska a zvíře.
Bratři Formani zde zkoušejí operu na brzkou premiéru do Národního divadla. Atmosféra nabitá věčnou euforií z tvoření a přitom klid a ticho lesních zvuků, které se jak ve středu osy setkávají pod staletým skvostným dubem, který se ční vysoko nad všemi.
Divadlo Stodola se na tento čas proměnilo v dílny, ze kterých se ozývá harašení, řezání a broušení. Vždyť premiéra bude za několik dní!

Pomalu padá večer a majitel ranče vyzývá na prohlídku dalších výtvarných výtvorů. Tentokrát návštěvníci viděli pokusy amatérského výtvarníka, který se zhostil barevných otisků lidského těla.
Ranč v Želkovicích tak dává průchod setkání nejen děl profesionálních, ale také pomáhá začínajícím umělcům. Tolik věcí na jediném místě a přece ta svoboda vzdálit se a odejít na procházku po prašných cestách, na kterých se tryskem předhánějí jezdci na koních, nebo se posadit do ticha pod vysoké stromy u rybníka, který se leskne v zapadajícím slunci.
Na prostorné zahradě za domem jsou rozesety kamenné sochy z dílny sochaře Moutelíka, ve kterých se mísí antická vážnost s komiksovou absurdností naší doby.

Pan Baštecký upozorňuje, že za chvíli vyjde nahoře nad lesy bílý měsíc. Zná toto místo nejdéle, a tak, aniž bychom my ještě viděli vůbec nějakou zář, …
Za pět minut jsme spatřili první jasnou konturu třpytivého půlkruhu.

Malé děti už šly spát a jejich rodiče s nimi. Starší návštěvníci k jedenácté utichli pod stromy u dřevěných lavic. Matěj Forman odjel s náhodnými známými do Prahy a na ranči zůstala pomalu ubývající hrstka společnosti.
Za nástroji se dosud vystřídalo množství muzikantů a když padla hluboká noc, Velký vůz se otočil a hodiny nad barem ukazovaly blížící se druhou hodinu ranní, poslední tři muzikanti žádostivě vyluzovali harmonické souhry zvuků.
Majitel ranče usnul a teprve, když na zem spadly klíče, zvedli jsme se a odešli.

„Byl to nejlepší večer za posledních patnáct let…“ ozývalo se kdesi za dveřmi.
To už jsme však nasedali do auta a uznávali nabídku paní Hoffmeistrové, abychom příště raději přespali tam u nich, kde se napříč střídá světlo slunce a měsíce. Jasná noc nám svítila na cestu.

A stejně tak si přeji, aby kulturní dědictví, které tak dlouho spalo pod těžkou dekou cenzury, znovu vzkvetlo.
Radost mám i z toho, že se tato kultura a umělecký potenciál Čechů nedrží Prahy jak máminy sukně, ale naopak se rozšiřuje a tím pomáhá a zlepšuje kulturnost lidí po celé zemi.

Ranč v Želkovicích u Berouna je na svém místě jedinečný.
S potěšením však shledávám, že i po celých Čechách postupně vznikají další kulturní stánky, které přes drsný život na venkově odolávají a nenechávají se zlomit.     

     
Reklama