Narodil se  29.4.1978 v Šamoríně a jeho východoněmecký úspěšný otec Zigeunersohn a matka ruská rodačka Želatina by na něj byli jistě právem pyšní. Jeho matka byla na dráze spíše podprůměrná a ani její děti nijak nevynikly. Až jejím posledním potomkem byl právě Železník. I když jeho začátky nebyly právě slavné, nakonec si vysloužil titul „Kůň století“. Z 58 startů 30x vyhrál, vydělal zhruba 1.700.000,-Kč.

První tři roky strávil ve Slavkově, na dráze nevynikal, a tak byl roku prodán do Státního statku Světlá Hora na bruntálsku. Ani tam první rok nepředvedl velké výkony. Těžká fyzická práce v kopcích přinesla ovoce až dalším rokem. Začal vítězit a v roce 1984 již patřil do elity českých steeplerů. Jeho první žokej Antonín Novák však z nohou a statečného srdce tohoto drobného ryzáka nedovedl dostat maximum. Až Josef Váňa byl tím vyvoleným, kterému dal Železník poznat jeho hrdou a bojovnou povahu.

Začátky Velké pardubické
V roce 1985 poprvé nastoupil na start Velké pardubické jako jednoznačný favorit. Už tehdy byly zpřísněny kvalifikační podmínky do dostihu. Na kontě měl toho roku pouze jednu porážku od Essexe, který se později zúčastnil i Velké národní v Aintree. Jenže tentokrát vada na výstroji zabránila dokončení dostihu, v sedle byl Antonín Novák a bez zajímavosti není fakt, že téhož roku doběhl jeho stájový kolega Paramon na druhém místě v sedle s Josefem Váňou.

Roku 1986 opět v sedle s Antonínem Novákem znovu nedokončil a při pádu se navíc jeho jezdec vážně zranil. Bylo rozhodnuto, že dále bude Železníka jezdit Josef Váňa.

A Josef Váňa to s Železníkem roku 1987 dokázal! Zvítězili v rekordním čase a trenér MVDr. Čestmír Olehla byl spokojen. Na jaře téhož roku se totiž pokusily o účast ve Velké národní v Liverpoolu. Bohužel kvůli podezření na infekci nebyl na start připuštěn. I tak byla jeho sezóna natolik úspěšná, že si toho roku vysloužil titul „Kůň roku 1987“ Nutno však podotknout, že toho roku byla trať cca o 80 m kratší, tehdy se neskákal Popovický skok.

Rok 1988 byl rokem skvělé formy, jen jeden zahraniční start skončil pádem. Toho léta byla situace na Taxisu dost nebezpečná, padlo 6 koní a ani další průběh dostihu nebyl ideální. Železník zvítězil, celý kurz dokončili čtyři koně. Josef Váňa s Železníkem si naplno vychutnávali chuť triumfu. Jako druhý doběhl anglický účastník Free Flow, který tak deklasoval celou zbývající špičku českých koní.

Rok 1989 byl sezonou skvělého hattricku! Pardubická byla toho roku rekordní počtem 72 přihlášených koní, z kterých se na start nakonec postavilo 25. Po boji za sebou Železník nechal srdnatou hnědku Frázi, se kterou se Václav Chaloupka snažil získat pro sebe páté vítězství.

Ve stém ročníku roku 1990 každý čekal historické čtvrté vítězství v řadě, kousek, který se ještě nikdy nikomu nepodařil. Tehdy bylo nejpočetnější pole, čítalo 29 startujících koní a favoritů bylo více, o rok zkušenější Fráze, Dynamit nebo „věčně druhý“ Forman. Vše probíhalo skvěle až k Popovickému skoku, kde při lehčí kolizi s Formanem Josef Váňa ztratil rovnováhu a poroučel se k zemi. Jubilejní ročník nakonec v novém rekordním čase vyhrála klisna – Libentína.

13. říjen roku 1991 ovšem vstoupil do historie. Slavnostní atmosféra je tentokrát nadmíru napjatá. Vyhraje Železník počtvrté? Dech všem jeho příznivcům se zastavil u Poplerova skoku. Kousek koňské tragédie vehnal slzy do očí snad všem.  Poslední životní překážka pro Disca, který si nešťastně zlomil přední nohu. A přes něj padá také Železník. Žokej Váňa se však bleskurychle vyhoupl zpět do sedla a zkouší ztrátu dohnat. Začala stíhací jízda.

Obrovské srdce malého koně v tuto chvíli ukázalo, co v něm je. Železník ztrátu dohnal, do cílové rovinky vbíhali první Drak a Forman. Železník to nevzdává, bojuje z posledních sil a snad jen silou vůle vítězí. Ač obrovsky unavený, nesmírně šťastný přetíná vítěznou pásku počtvrté! Pardubické publikum se stává svědkem nevídaného, hluk publika a ochraptělý televizní komentátor vše jen dokreslují…

Josef Váňa později k tomuto dnu dodal, že Železník tehdy vyhrál opravdu srdcem. Ten den prý na něm poznal tak velkou únavu, jakou nikdy předtím na žádném jiném koni neviděl. Ale také obrovskou radost z vítězství…Toho roku si třetí titul „Koně roku“ mimořádně zasloužil.

V roce 1992 již čtrnáctiletý valach stojí opět na startu. Snad by i zvítězil, v českém národě nebylo nikoho, kdo by mu nepřál. Snad jen partička demonstrantů, kteří v poslední chvíli vběhli koním pod nohy před Taxisem… způsobili hromadný pád, chaos, jehož obětí byl i Železník. Zakopl a Josef Váňa zakolísání neustál. Toho roku se dle pravidel již nesmělo nasedat po pádu, takže to znamenalo konec všem nadějím.

Po dostihu měl být Železník dekorován „Koněm století“, ke slavnostnímu předání ale nakonec nedošlo.

Konec kariéry…

Jeho kariéra skončila o pár dní později, kdy na vyjížďce špatně šlápl a přivodil si frakturu korunkové kosti na zadní pravé noze. Veterinární nemocnice v Brně mu zachránila život i nohu. Zranění se léčilo dlouho a komplikovaně, ale tenhle bojovný kůň vybojoval i tenhle boj.

Železník byl osobnost. Byl to pan Kůň. Doma mu říkali Želda, nebo Tygr. Tygr proto, že měl v horní čelisti navíc dva zuby, které mírně vykukovaly. Miloval chleba a jablka, cukrem pohrdal.

Železník miloval dostihy, miloval chuť vítězství. Porážku nesl těžce, minimálně ztrátou nálady.

Pardubice znal dokonale, vždy věděl, že z přepravníku vystupuje na své zamilované dráze, pyšně ržál a těšil se, až vyběhne na důvěrně známou dráhu. I já podlehla jeho kouzlu, vlastně jsem byla ještě dítě a každé vítězství bylo velkým svátkem. Párkrát jsem ho viděla natěšeného v padocku a pak zpoceného a šťastného odcházet po vítězném dostihu. A před pár lety jsem si ho jednou jedinkrát pohladila po rezavé šíji. Byl  to pocit, jako při každém splněném dětském snu. Překvapilo mě jedno. Jak malý a drobný koník a tak veliké a statečné srdce!

I kdyby jednou některý kůň prorazil jeho pětinásobný rekord, Železník zůstane vždy tím prvním. Prvním a posledním, který těžkou pardubickou trať zdolal za starých, obtížnějších podmínek. Zůstane tím nejlepším…

Jako dvaadvacetiletý si už užíval zaslouženého ráje doma, ve Světlé Hoře. Ve stáji v Malé Morávce měl jako jediný privilegium neomezeného výběhu. Stal se atrakcí pro turisty a milovníky koní.

Odchod do věčných pastvin…

22. prosince 2004, těsně před vánočními svátky šestadvacetiletý Železník odcválal do nebeských pastvin. Byl milosrdně uspán kvůli vleklým zdravotním problémům, které souvisely s vysokým věkem.

Snad tam někde na prahu věčnosti stál koňský bůh a přivítal ho s otevřenou náručí a ujištěním, že ON zůstane nesmrtelný v srdcích tisíců lidí, o NĚM budou pak vyprávět svým dětem…. Prožil šťastný život, rozdával radost, uměl vehnat štěstí a dojetí do očí a navždy zůstane v srdcích všech dostihových nadšenců….

A tak ho nechme užívat si těch nekonečných šťavnatých zelených pastvin protkaných potůčky s křišťálově čistou vodou. Kdo ví, třeba je tam speciálně pro něj někde v koutku postaven Taxisův příkop, aby si mohl občas zavzpomínat na pozemské bytí….

Reklama