Někdo má žehlení rád, někdo ne. Někdo žehlit umí, někdo ne.
Já patřím mezi ty druhé – nemám to ráda a ani to neumím.

Začínala jsem žehlit jako dítě – kapesníky.
Chtěla jsem být jako máma – chodila jsem po bytě a říkala: “Ach jo, musím vyžehlit...“ Máma mě slyšela a dala mi těch kapesníků tolik, že už jsem zase chtěla být zpátky jako malá holka. Ale to už máma neslyšela a žehlení kapesníků mi zůstalo.
Časem jsem „jako první na světě“ přišla na nápad složit ještě zmačkaný kapesník do čtverce a přežehlit ho složený – nevypadal sice nic moc, ale měl pěkné puky. Ostatně puky se pro mě staly znamením toho, že věc je vyžehlená.

Pak ale přišla ta nešťastná móda – puky nemají být!
To vymyslel chlap, ne? Následující léta jsem bojovala s každým rukávem a nohavicí a snažila se puky neudělat. Nepřišla jsem na to, a tak jsem se před celým světem tvářila, že já tam mám ty puky schválně. Až u kamarádky jsem viděla, že si lidé vypomáhají miniaturou žehlícího prkna, tzv. rukávkem. To je teda věc, od té doby jsem bez puků!

Ale ne bez problémů. Z poloviny výplaty jsem si jednou pořídila parádní košili z divného materiálu, na kterém žehlička pouhým přiložením způsobila smradlavý hnědý otisk. Naštěstí jsem s žehlitbou započala na rukávu, takže košile pak prostě měla kratší rukávy. Někdo mi poradil, že se teplota žehličky konfrontuje se snášenlivostí materiálu někde na rubu a vzadu dole, aby se to v případě neúspěchu dalo odpárat, nebo to alespoň nebylo vidět.

Nicméně - jak stárnu, jsem v žehlení čím dál zkušenější a lepší. Sice jsem si několikrát spálila břicho – ze žehličky je mi horko, a tak žehlím jen ve spodním prádle - to vám pak z prkna ta mrška sklouzne ani nevíte a na břiše je rudá čárka. Nebo jsem nechala puštěnou žehličku tři dny. Večer co večer jsem při usínání slyšela podivné cvakání. Až třetího dne jsem pátrala po příčině a našla rozpálenou žehličku. Kolik asi stála elektřina za ty tři dny? Ale taky mohlo začít hořet, že jo.

Jednoho dne se žehlička po všem, co jsme spolu prožily, rozbila. Pravda, nerozbila se úplně sama, ale jubilejně po desáté spadla na zem. Po těch letech je mi ji líto vyhodit, a tak ji pořád mám. Je v důchodu, už nežehlí, odpočívá ve skříni.
Na její místo nastoupila nová, horší.
Myslela jsem totiž, že při výběru nové žehličky je v mém případě důležité hlavně to, aby měla co nejvíc otvorů na průchod páry pro napařování. Našla jsem jednu – spoustu otvorů, barevně se hodí k nábytku, spotřeba pouhých 1200 kW.
Ta spotřeba je právě její chyba. Paní v prodejně přísahala, že jediný rozdíl mezi 1200 kW a běžnými 1800 kW je v rychlosti nahřátí.
Přísaha to byla křivá, protože žehlička se nahřívá stejně rychle jako žehličky ostatní, za to se nenahřeje moc, a tak tedy ani moc nežehlí. Funguje vlastně jenom s napařováním a z toho myslím poplynou další příhody, tentokrát třeba se sraženou látkou.
Nicméně už jsem se i s touhle žehličkou sžila a vlastně i se žehlením vůbec. Najednou jsem zjistila, že u žehlení vlastně příjemně relaxuji.
Zatím sice umím relaxovat pouze u žehlení kapesníků, ručníků a utěrek, ale věřím, že časem se to naučím i u triček a možná, možná i u těch košil.