Můžete laikovy nějak stručně vysvětlit, v čem spočívá projekt, se kterým jste se přihlásila do soutěže L´Oréal UNESCO Pro ženy ve vědě?
S naší výzkumnou skupinou se zabýváme různými přírodními látkami. Stručně řečeno, testujeme jejich potenciál při diagnostice a léčbě nádorových onemocnění. Jednou takovou látkou je například digitoxin z rostliny náprstník červený. 

To musí být fajn pocit pracovat na něčem, co může potenciálně zachraňovat životy…
Ano, to je. Je super, když má výzkum nějaký vyšší záměr a přidanou hodnotu. Ale nezapomínejte, že všechno trvá velmi dlouho. Než se něco uvede do praxe uběhne od prvotních experimentů, které dělá naše výzkumná skupina, mnoho let. Na klinické zkoušky je navíc potřeba sehnat partnera, který je zafinancuje. Studie jsou nesmírně drahé.

Kdy jste zjistila, že se chcete věnovat vědeckému bádání?
Měla jsem motivaci už od školy. Na gymnáziu mě hodně bavily předměty, jako je biologie a chemie, oproti těm humanitním. Naše chemikářka byla do učení hodně zapálená a svůj zápal dokázala přenést i na nás. Nakopla mě taky exkurze v Akademii věd ČR, kterou jsme absolvovali s učitelem biologie.

Má práce vědce nějaká negativa?
Mě práce opravdu hodně baví a naplňuje, takže v ní žádné zápory nevidím. I když je dost časově náročná. Baví mě, že to není stereotypní práce, člověk nesmí zakrnět. Musí pořád studovat, učit se něco nového, rozvíjet se a dávat pozor. Stále potkávám nové lidi, se kterými diskutujeme a rozvíjíme naše myšlenky.

A jak to máte mimo svůj obor? Souhlasíte s tvrzením bioložky Heleny Fulkové, že vědci nejsou vnímáni jako normální lidé?
Nemůžu to moc posoudit, protože se vídám hlavně s lidmi ze stejného prostředí. Ale je pravda, že když se seznámím s někým mimo, tak se často obtížně hledají témata. Nemám totiž čas sledovat, co se děje například v kultuře, takže běžné hovory trochu váznou.

Jak si rozumíte s partnerem a rodiči?
Asi nejvíc mi rozumí partner mojí maminky, který má ČVUT. Ostatní se moc nevyptávají, takže o práci tolik nemluvím.

Máte devatenáctiměsíčního syna. Přitom chodíte do práce. Jak to zvládáte?
Do práce jsem nastupovala, když byl synovi rok. Momentálně pracuju na poloviční úvazek. Je to náročné, ale bez práce bych nemohla být.

Vědec se asi ani nemůže na delší dobu vzdálit.
Určitě je to handicap. Nedokážu si představit, že bych všechny své povinnosti převelela na někoho jiného. Jsou to tak úzce vymezené věci, že by se do nich dotyčný ponořoval třeba rok. Dnes je navíc skoro až inflace vědeckých prací a článků, je mnohem víc nových technik a oborů. Poznatky jsou rychlejší a pořád přibývají. Člověk musí být neustále ve střehu.

Takže jste pracovala i během roku na rodičovské dovolené?
Ano, jinak to nejde. Mám na starosti studenty, takže jsem opravovala diplomky a bakalářky a psala odborné publikace. Výsledky zestárnou, takže to nepočká.

Jak teď vypadá váš běžný pracovní den?
Na začátku roku syn nastoupil do jeslí, kde je dopoledne, zatímco jsem v práci. Potom ho vyzvednu a večer, když usne, dělám práci, ke které mi stačí počítač doma. Píšu články nebo vyhodnocuju data. Jenže po nástupu do jeslí začal být syn Štěpán hodně nemocný, a to znamenalo být s ním doma. Do práce jsem musela chodit po večerech.

Vyšli vám v práci vstříc?
Šéf je hodně flexibilní. Pokud vidí výsledky, tak neřeší, jestli je člověk v práci večer, v noci nebo o víkendu. Horší je to s výukou studentů. Ta je pravidelná a nemůžu ji rušit.

Pomáhá vám alespoň partner nebo rodiče?
Rodiče se snaží, ale sami jsou pracující, a navíc nebydlí v Praze, ale na severu Čech. Partner mi v prvním roce moc nepomáhal. Teď už je to lepší, ale asi si pořád myslí, že péče o dítě a o domácnost je hlavně na ženě.

Foto: Silvie má ráda aktivní život

To se s vaším povoláním asi moc neslučuje. Jak se na něj dívá?
Úplně se k mojí práci nevyjadřuje, ale asi by byl radši, kdybych byla do tří nebo čtyř let věku dítěte doma. Ale to bych nedokázala a podle mě by to neocenil ani Štěpán, je hodně akční extrovert a potřebuje kolektiv.

Zbývá vám čas i na něco jiného, než je péče o syna a práce?
Teď momentálně ne. Hodně mi chybí sport, který je pro mě formou relaxu. Hrávala jsem tenis a běhala. Rodila jsem císařským řezem, takže rekonvalescence byla delší a teď nemám moc času. Nedokážu doma sedět a nic nedělat, tak alespoň chodím na dlouhé procházky s kočárkem. Partner to má bohužel jinak. Raději volí pasivní odpočinek.

To vypadá, že jste dva protiklady. Kde jste se seznámili?
Ano, jsme. Paradoxně to bylo na badmintonu. Ze začátku vztahu byl hodně aktivní, sportovali jsme společně. Ale teď si uvědomuju, že to asi dělal kvůli mně.

Co partner říkal na to, že jste se stala laureátkou L´Oréal UNESCO Pro ženy ve vědě. Nezačne si vaší práce víc vážit?
Nevědla jsem, jestli bude chtít jít, ale překvapilo mě, že šel. Samozřejmě mi pogratuloval. 

Pojďme skončit trochu optimističtěji. Máte nějaké cíle, kterých byste ráda dosáhla?
Určitě bych chtěla některý z projektů dotáhnou do reálné praxe, aby to někomu skutečně pomohlo. Dalším mým cílem je naučit mé studenty co nejvíc a taky bych se chtěla postupně osamostatnit a mít svou vlastní výzkumnou skupinu.

O Silvii Rimpelové

Pětatřicetiletá Ing. Silvie Rimpelová, Ph.D., působí na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. Učí a také se zabývá výzkumem přírodních látech a jejich potenciálním vlivem na diagnostiku a léčbu nádorových onemocnění. Má devatenáctiměsíčního syna. Ve volném čase, který téměř nemá, ráda cestuje a sportuje. 

Čtěte také:

Reklama