Foto: Pavlína Vítů

Klasická otázka, která nesmí chybět ani tentokrát. Jak jste se s manželem seznámili?
Na jaře roku 2012 jsem cestovala po Singapuru, Malajsii a Thajsku. Na konec cesty jsme doslova náhodou zařadili ostrov Tioman. Původně jsme totiž měli letět na Borneo, ale kvůli špatnému počasí jsme museli náš plán změnit. Setkání s manželem byla taková ta kýčovitá láska na první pohled, kdy jsme se na sebe jednou podívali a prostě nám bylo všechno jasné. Strávili jsme spolu hodinu na plážovém baru a já hned druhý den odjížděla. Brian je potápěčský instruktor a rozhodl se jeden ponor se zákazníky ukončit jen pár minut po začátku, aby mě ještě zastihnul. Bylo to jen tak tak, ale stihli jsme se rozloučit a vyměnit si kontakty.

Takže začal vztah na dálku?
Dá se říct, že ano. I když nejdřív se to neslo spíš v přátelském duchu. Oba jsme si potřebovali srovnat myšlenky a vlastně celé naše životy. Podruhé jsem za ním přiletěla asi po pěti měsících od seznámení. Strávili jsme spolu tři týdny a potvrdili si, že nám to skvěle klape. Jenže mě čekal nástup na vysokou školu a já musela zpátky do Česka. Přežili jsme další půlroční oddělení a znovu jsem za ním přiletěla o zimním zkouškovém. Po pěti společných týdnech jsem věděla, že na ostrově je život, který chci. A rozhodla jsem se přestěhovat do Malajsie. V Česku jsem vyřídila všechny nezbytnosti a po měsíci se vrátila zpět na ostrov. Tentokrát s jednosměrnou letenkou.

Z vysoké školy jste tedy po jednom semestru odešla?
Ano. To, co jsem našla v tehdy svém budoucím manželovi bylo příliš vzácné na to, abych si to nechala proklouznout mezi prsty. Vztah na dálku sice může chvíli fungovat, ale není to řešení. Jsem tvrdohlavá a umíněná, takže jsem do nového života skočila po hlavě.

O bydlení v Česku jste neuvažovali?
Možná jen kratičkou chvilku. Brian se dost vinil z toho, že kvůli němu opouštím rodinu a končím se školou, jenže čím by se v Česku živil? Anglicky umí dobře, ale spíš hovorově. Trvalo by dlouho, než by se naučil česky a nenapadlo nás jediné slušné zaměstnání, které by mohl dělat. Navíc by bez moře a sluníčka strádal a postupně chřadnul. Čechy má moc rád, ale jen na dovolenou. Nemyslím, že by tam dokázal žít dlouhodobě a být opravdu šťastný. Zatímco já na ostrově šťastná jsem.

Jak reagovaly vaše rodiny?
Obě rodiny jsou maximálně tolerantní a z našeho smíšeného manželství si nic moc nedělají. Nějaké obavy na začátku našeho vztahu samozřejmě měli, ale ty celkem brzy vyprchaly. Rodiče berou mého manžela jako milého a pracujícího člověka, který se o mě dokáže postarat. Když manžel žádal mého tatínka o mou ruku, tak ten řekl, že si nemyslí, že bych dokázala najít lepšího partnera pro život. Manželova rodina mě přijala okamžitě velmi vřele. Nikdy jsem neměla pocit, že u nich nejsem vítána nebo že by byli raději, kdyby se manžel oženil s místní holčinou. Vidí, že je jejich syn šťastný, a to jim stačí. A stejně asi čekali, že se Brian jednou ožení s běloškou. Jenom jeho první dětská láska byla místní dívka a další přítelkyně už byly Evropanky.

Kdy následovala svatba a jak proběhla?
Po roce od seznámení. V Malajsii je nejdřív oficiální, nepříliš romantická, registrace na úřadě. A potom se zpožděním někdy i v řádu měsíců pořádají novomanželé velkolepé oslavy. Malajsie je multikulturní, tudíž každá kultura s sebou nese odlišné tradice. Ale platí, že svatební party bývají i několikadenní a vystřídá se na nich i tisíc hostů. My jsme to pojali trochu jinak a oslova na ostrově patřila k těm menším. I tak se jí zúčastnilo asi dvě stě lidí. Víc jako polovina byli turisté. Ale celé to bylo moc milé, přinesli nám vlastnoručně vyrobené dárky a vzali si na sebe to nejlepší oblečení, co s sebou měli. Asi nejtradičnější svatební zvyk je zdobení a malování hennou. Nevěsta má mít pomalované celé ruce, ženich by měl mít obarvené špičky prstů. Běžná místní svatba je pak spíš hlavně pro hosty. Ženich a nevěsta si ji moc neužívají. Většinou ji celou prosedí na takovém bohatě zdobeném trůně, který funguje i jako foto koutek. Novomanželé mají za úkol se usmívat, fotit se a přijímat gratulace. Žádná velká zábava. A hlavně nic pro nás.

Foto: Pavlína Vítů

Jak se po přestěhování do Malajsie změnil váš život oproti tomu, jaký jste měla v Česku?
Úplně. V Česku jsem byla studentkou. Jeden semestr jsem se trápila na filozofické fakultě, potom jsem se pustila do ekologického zemědělství. Do toho jsem brigádničila jako prodavačka oblečení a pomáhala rodičům na statku. Chovají koně, ovce a krávy. Ale byla jsem mladá, ještě takové tele. V Malajsii jsem dospěla, najednou jsem byla sama za sebe. Začínala jsem znovu od začátku. Jsem povahou introvert a nebylo pro mě úplně jednoduché najít si nové přátele. Měla jsem opravdu špatnou angličtinou a musela jsem se všemu učit za pochodu.

S jakou prací jste v Malajsii začínala?
Manžel pracoval jako potápěčský instruktor u svého bratra a já tam pomáhala v kanceláři, uklízela, plnila potápěčské lahve apod. Když bylo potřeba, pomáhala jsem večer na baru. To všechno za stravu a potápěčské kurzy. Ubytovaná jsem byla u Briana v jeho malinké polorozpadlé chatce. Potom jsem si pronajímala obchůdek hned vedle potápěčského centra a prodávala jsem občerstvení. Přidala jsem k tomu také vlastnoručně vyrobené náramky nebo háčkované hračky. V roce 2017 jsme si s manželem otevřeli vlastní potápěčskou školu, kde se starám o kancelář, organizaci a komunikaci se zákazníky.

Potápěčská škola se asi soustředí na turisty. Jak vám byznys zkomplikoval koronavirus?
Těsně před pandemií jsme s manželem otevřeli ještě ubytování. Takže děláme vyloženě do turismu. V půlce března zavedla Malajsie lockdown, který trval tři měsíce. Ostrov byl úplně odříznutý od pevniny. Trajekty byly zrušené a fungovalo jen zásobování. Byly to tři měsíce bez příjmu a my byli celkem finančně vyčerpání, protože bylo zrovna po monzunech, kdy žádná práce není. Nejhorší je nejistota, protože jsme nevěděli, jak dlouho to bude trvat. Člověk najednou úplně přehodnotí své dosavadní priority. Upřímně to bylo nejhorší období, co jsem zatím prožila. Pod nátlakem známých a okolností jsem udělala něco, nad čím bych předtím nikdy v životě ani nepřemýšlela a založila jsem kampaň na Hithitu na podporu našeho podnikání. Hithit v té době totiž spustil kategorii pro podnikatelé zasažené covidem. Bylo to pro mě maximální vystoupení z komfortní zóny. Ale kampaň byla úspěšná a my se díky ní nemuseli vzdávat a mohli bojovat dál. Nakonec je pravda, že co tě nezabije, to tě posílí. A já díky tomuto úspěchu nabrala nový dech. V červenci jsme konečně mohli znovu otevřít, naštěstí místní rádi cestují, a hlavně o víkendech byl ostrov plný. Nedá se to srovnat s běžnou sezónou, ale my jsme i za jediného potápěče moc vděční. 

Foto: Pavlína Vítů

Kdy uvidíte rodinu v Česku?
Do Čech jsme jezdili jednou ročně, v zimě, kdy jsou na ostrově monzuny, a tak není práce. Loni už jsme bohužel nemohli dorazit kvůli finanční situaci, a letos nemůžeme přiletět kvůli Covidu. Mamka nás jezdí navštívit dvakrát ročně. Stihla to letos v lednu. Covid nám celkově zkomplikoval život, ale rozdělení rodiny bolí nejvíc. Mrzí mě to hlavně kvůli dětem. Syn má babičku moc rád a obden si balí batůžek, protože by za ní rád jel. Ale Malajsie bude otevírat hranice možná na přelomu jara a léta 2021, takže budeme muset vydržet.

Jak moc je život na ostrově náročnější oproti životu na pevnině?
Ostrov Tioman je z velké části ještě takový ten ztracený tropický ráj. Vesnice jsou od sebe oddělené džunglí a leží při pobřeží. Ve vnitrozemí je stále nedotčený deštný prales. Život je tady úplně jiný než na pevnině. Vesnice mají problémy s vodou, která se bere z řek, elektřina často vypadává a pokrytí mobilním signálem se zlepšilo teprve před pár lety. Když jsem se sem přistěhovala, žili jsme v malinkých chatkách, kam při dešti zatékalo a přes den bylo hrozné horko. Neměla jsem žádné vybavení, pouze matraci na zemi, skříňku a ve zdi pár hřebíků, které sloužily jako háčky, a větrák. V koupelně, která jen tak mimochodem postrádala dveře, byl turecký záchod, kbelík a plastová trubka, která trčela ze zdi a měla přivádět vodu. Jenže to se skoro nestávalo. Takže jsme se sprchovali venku. Při suché sezóně voda nebyla i tři měsíce. Museli jsme pro ni jezdit do řeky na druhou stranu vesnice. Tam jsme se i koupali a přepírali si oblečení. 

A co dostupnost služeb?
Nemáme žádnou organizovanou zábavu nebo kulturu. Neexistuje kino, divadlo, trafika s novinami a časopisy. Každá vesnice má jeden až dva malé obchůdky se základními potravinami. Nejsou tu kadeřnictví nebo kosmetické salóny. Nemáme ani benzínovou stanici. Benzín a nafta se dovážejí ve dvacetilitrových kanystrech a pohonné hmoty se poté přelévají do pet lahví a prodávají se po litrech. Na ostrově je jen málo aut, je tu jediná silnice, která vede skrz ostrov ze západního na východní pobřeží. Místní se přepravují převážně na mopedech. Také zdravotní ošetření je tu pouze základní, dost často není dostačující a pokud dojde k vážnějšímu zdravotnímu problému je nutné vyjet do nemocnice na pevninu. Dost často se hraje o čas. Nemáme tady ani zubaře. Nemáme rentgen a moderní ultrazvuk pro těhotné. Jeden ultrazvuk na hlavní klinice je, ale stačí opravdu jen na základní vyšetření. Přes sezónu jezdíme na pevninu opravdu jen párkrát, pokud potřebujeme něco vyřídit v bance nebo jinde na úřadě nebo kvůli lékařskému ošetření. Většinou tak maximálně třikrát nebo čtyřikrát.

Jste s takovým životem spokojená?
Nikdy jsem svého rozhodnutí nelitovala, i když se mi samozřejmě stýská po rodině. Malajsii mám moc ráda a na ostrově jsem šťastná. Pocházím z vesnice, nikdy jsem nebyla městský typ člověka a ostrov je také taková vesnice, ale s pláží a mořem. Jinak samozřejmě vše má své pro a proti. Sociální zabezpečení v Malajsii moc není, podpora v nezaměstnanosti je zanedbatelná, musíme si sami šetřit na důchod. Mateřská ani rodičovská neexistuje. Malajské maminky pracují až do porodu a dva až tři měsíce po porodu se vrací zpět do práce. Během té doby mají neplacené volno. Zdravotnictví je soukromé a státní. Soukromé je na výborné úrovni, ale pekelně drahé. Státní je levné, úroveň je slušná, ale hodně záleží na výběru nemocnice. Se školstvím zatím přímou zkušenost nemám. Syn bude nastupovat od ledna do přípravného ročníku na základní školu.

Co vám nejvíc chybí?
Samozřejmě rodina a přátelé. To je to nejtěžší. Ale chybí mi i některé jídlo. Obyčejné české pečivo, kvalitní jogurty a dobré uzeniny. Postrádám i kulturu, protože ráda chodím do divadel, miluju muzikály. Když jsem v Česku, mám vždy alespoň dvě kulturní akce naplánované. Také jsem vždycky ráda navštěvovala knihovnu. Když jsem chodila na střední školu, tak jsem byla v knihovně minimálně dvakrát do týdne. Mrzí mě, že k tomu nemůžu úplně vést své děti, ale je pravda, že mají jiné možnosti a knížek máme doma už víc než dost.

Děti jste rodila na ostrově?
Ne, klinika tam není dostatečně vybavená a cesta na pevninu trvá za dobrých podmínek dvě hodiny. Když je vítr a vlny, tak i tři. Před prvním porodem jsem odletěla k manželově rodině na Borneo. Rodila jsem v menší nemocnici a byla jsem první běloška, která tam porodila. Místní z toho měli velké pozdvižení a na samotný porod se přišlo podívat asi tak patnáct sestřiček, kterým už dávno skončila služba. Všichni mi fandili, tak trochu jsem si připadala jako na nějakém sportovním utkání, což bylo nakonec vtipné a já se tím vším prosmála. Jinak ale nic moc. Ve státních nemocnicích nejsou pokoje, není žádné soukromí až pouze na samotný porod rodička odchází na porodní pokoj. Čekání na porod a poté následné poporodní oddělení je obří hala, kde jsou boxy oddělené chabou zdí a v každém boxu je osm až šest postelí. Chodba uprostřed je otevřená a průchozí. Manžel ke mně mohl až těsně před porodem, a musel projít speciálním školením. Sestřičky se mnou skoro nemluvily a patnáct hodin jsem musela nehybně ležet na zádech.

S porodem dcery to bylo stejné?
Tu jsem porodila na pevninské části Malajsie. Byla to také státní nemocnice, ale rozdíl byl velký. Sestřičky i lékařky se chovaly opravdu empaticky, a když zjistily, že se snažím mluvit malajsky, byly ke mně ještě milejšího. Manžel ke mně mohl hned, jakmile se porod rozběhl, musela jsem totiž podstoupit vyvolávání a být v nemocnici pár dní navíc. Během porodu mě často kontrolovaly, ale mohla jsem se pohybovat. Sestřička mi během bondingu s dcerou připravila silné kakao na rychlé doplnění energie a moc mile si se mnou povídala, zatímco manžel jel pro staršího syna. Z mých zkušeností vždy záleží na konkrétní nemocnici a konkrétních lidech.

Shodnete se s manželem na výchově?
S tímto popravdě s mužem bojujeme. On je spíš přísnější, ale má to i povahou, snadněji vybouchne. Já jsem více pro kontaktní výchovu. On podle mě na syna klade velké nároky a já jsem podle něj moc benevolentní a podrývám jeho otcovskou autoritu. Snažíme se ale na sobě jako na rodičích pracovat a věřím, že se nám ještě podaří výchovu sladit.

Jak to budou mít děti se vzděláním, když vyrůstají na ostrově?
V naší vesnici máme školu do prvního stupně a do jedné třídy nechodí ani deset dětí. Druhý stupeň a střední škola se nachází ve vesnici na druhé straně ostrova, tam budou muset dojíždět. Syn zatím zápasí s jazykem. Zatím upřednostňuje angličtinu a já doufám, že ve škole se rozmluví malajsky. Pokud by nastaly jakékoliv problémy a děti se cítily ve škole ve velkém stresu, tak jsem ochotná přistoupit na domácí výuku. Jsem v tom otevřená. Ale doufám, že jak syn, tak dcera budou ve škole spokojení.

Foto: Pavlína Vítů

Na ostrově asi dost často prší. Jak to zvládáte?
Máme dvě sezóny. Suchou a mokrou. Suchá je od března do konce října, mokrá pak od listopadu do února. Při hlavní sezóně je déšť spíš výjimečná událost. Když jsou monzuny, prší častěji, někdy i týden v kuse. Fouká silný vítr a jsou ohromné vlny. Může se pak stát, že nejezdí trajekty, ale ani zásobování. Je lepší s tím počítat a předzásobit se. A už se nám párkrát stalo, že jsme byli bez plynu, bez benzínu a nemohli si dojet na druhou stranu ostrova na nákup. Pokud je nákladní loď se zásobami zrušena, pak základní potraviny jako dotaci přiváží armáda ve vrtulníku a rozděluje se mezi místní obyvatele. Jedná se o 5 kilo rýže, kafe, čaj, sušenky, pár konzerv, cukr a olej. Ostrovani pak také chodí rybařit nebo lovit menší zvířata do džungle. Chladnější počasí si ze začátku užívám, protože přes hlavní sezónu bývá opravdu horko. Ale po měsíci to začíná být otravné. Teď už žijeme na větším prostoru, ale před pár lety, když byl syn batole, tak jsme bydleli v malinkém pokojíku, kde se nedalo nic dělat a být několik dnů zavření uvnitř nám lezlo na mozek.

Je něco, čím vám místní lezou na nervy a zatím jste si na to nezvykla?
Ještě jsem si nezvykla na to jejich chrchlání a posmrkávání. Oni nesmrkají do kapesníku, ale vtahují to do sebe a pak si odplivnou. Pořád se mi z toho zvedá žaludek. Taky mi vadí, jak přistupují k odpadu. Některé státy jihovýchodní Asie mají problém se svozem odpadu. Nikdo se o to nestará, popeláři neexistují, a tak se ten všudypřítomný binec dá nějak omluvit. Ale v Malajsii popeláři jsou. Přesto hodně místním nevadí odhodit obal od cigaret nebo pet lahev kdekoliv při cestě. I když je pár metrů od nich odpadkový koš. Asie je celkově extrémně zahlcená plasty. Jdete do pekařství, koupíte si deset buchet a u kasy vám každou tu buchtu zabalí do jednoho sáčku. Když jim říkám, ať mi to nahází všechno do jednoho, koukají na mě naprosto nechápavě.

Čeho si naopak ceníte?
Líbí se mi ten jejich no stress styl. Přijde mi, že víc žijí přítomným okamžikem. Nedělají si těžkou hlavou s věcmi, se kterými stejně nic nemůžou udělat. Pořád se usmívají, nikam nechvátají. Jsou víc otevření odlišným kulturám, nezatracují ostatní jenom proto, že jsou jiní. Rádi se dají do řeči s někým cizím při čekání na autobusové zastávce a dokáží si povídat opravdu dlouho.

Blíží se Vánoce, jak se v Malajsii slaví?
I když je v Malajsii hlavním náboženstvím islám, tak jsou Vánoce státním svátkem. Větší města jsou honosně vyzdobena. Hlavně nákupní střediska, která jsou v Malajsii centrem všeho dění a jsou plná obřích vánočních stromů, nafukovacích sněhuláků a Santa Clausů. Jedou ve velkém stylu. Největší křesťanská komunita se vyskytuje na Borneu, odkud také pochází můj manžel. Nejdůležitější vánoční tradicí je to, že se sejde celá rodina. Oni jinak žijí dost rozprchnutí po celé Malajsii. A když se v Malajsii sejde jen opravdu ta nejbližší rodina, tak to znamená plný dům. Manžel je ze šesti sourozenců. Celkově se pak jedná o třináct dospělých (pouze jeden bratr není ženatý) a čtrnáct dětí různého věku. Řeknu vám, že bývá hodně veselo. Asi týden před Štědrým dnem obchází sousedství koledníci. Přijdou do každého domu, zazpívají pár koled, posedí, poklábosí a popřejí si navzájem krásné Vánoce. Přímo na Štědrý den mají zvyk, který by Češi určitě ocenili, a to pečení prasete. Celý den je vlastně pouze o tom. Děti pomáhají, chlapi sedí venku u prasete a samozřejmě u toho popíjí tradiční kokosové víno. Holky připravují přílohy a kontrolují své muže, aby se moc neopili. Večer se jde do kostela na mši. Mužští většinou tajně podřimují. Pak se sedí ještě dlouho do noci a vyprávějí se nějaké dávné historky. Dárky se moc nedávají, spíš jen pár maličkostí dětem.

O Pavlíně Vítů
Narodila se v Českých Budějovicích, ale od roku 2013 žije na ostrově Tioman v Malajsii. S manželem tam provozují potápěčskou školu Tiongman Scubadive & Lodge a vychovávají dvě děti – pětiletého Jacoba a šestnáctiměsíční Eliu. Zajímavosti z jejich společného života můžete sledovat na facebooku Ostrovanka Pavlina

Čtěte také:

Reklama