Foto: Shutterstock

Říká se, že je jen na nás, jaký si život uděláme,“ začíná své vyprávění oblíbenou frází životních koučů pětatřicetiletá Gabriela. Ona sama dlouhé roky žila jen svou prací, uspokojovalo jí to. A nepřemýšlela o tom, že by to někdy mohlo být jiné. Nyní nastal v jejím myšlení zlom a ona se bojí, že už nemá šanci získat to, co těmi roky maximálního pracovního nasazení ztratila.

Vždycky jsem byla ta pilná holčička - jedničkářka. Už ve škole mě všechny učitelky s oblibou dávaly za příklad. Jakékoliv selhání nepřicházelo v úvahu. Ne že by mě za to mé nejbližší okolí trestalo, ale narodila jsem se zřejmě jako příliš ctižádostivé a svědomité dítě,“ vysvětluje začátky své cesty za uznáním pečlivě upravená blondýnka, jež vyrostla z pilné studentky bez přátel. 

Plnění školních povinností byl celý její svět. Neměla žádné velké kamarádky, protože by s nimi stejně netrávila svůj čas. Jejím největším přítelem byl počítač, jenž jí umožňoval být vždy dokonale připravena na hodiny. Po ničem jiném netoužila. 

I první láska přišla docela pozdě. Ale přišla. „Samozřejmě to byl spolužák ze střední školy. Kde jinde bych se taky mohla seznámit,“ komentuje věcně vzpomínku na svou jedinou romantiku v životě, která jí vydržela až do doby, kdy se musela rozhodnout mezi kariérou a dítětem. Zvolila kariéru a odjela na nabízené místo do zahraničí. Doma nechala svého přítele i poslední šance žít vedle něho normální život...

Když jsem se vrátila, měl už rodinu. Asi i proto jsem se ještě více ponořila do práce. Je zajímavé, že jsem to tehdy vůbec nebrala jako nějaké nakopnutí do změny. Byla jsem opravdu slepá,“ bilancuje svůj dosavadní přístup k životu.

Ten se změnil až letos na jaře. „Když se kvůli aktuální situaci tak trochu zastavil zběsile utíkající život a já pracovala jako mnozí z domova, uvědomila jsem si, jak jsem vlastně strašně sama. Kolegové byli zalezlí ve svých ulitách, řešily se přes internet jen pracovní věci. A já seděla dlouhé týdny doma mezi čtyřmi stěnami - v úsporně zařízeném bytě, který připomínal spíš vězení. Vše praktické, minimalistické, bez známek života,“ vzpomíná Gabriela.

Najednou jí došla celá ta hrůza:Ujel mi vlak. Stále jsem chtěla být nejlepší v práci, řešit důležité úkoly a mít za ně pomyslnou jedničku s hvězdičkou. Přitom jde o věci, které pominou a zůstane po nich jen pachuť vynaloženého úsilí,“ uzavírá s patřičným odstupem svou životní kapitolu, kterou by jako výbornou rozhodně neohodnotila. A i když má velké obavy, doufá, že si ztracené roky ještě vynahradí.

Čtěte také: 

Reklama