Foto: redakce

Co vás v poslední době udělalo šťastnou?
Radost mám ze svých vnoučat, mám dvě vnučky. Ty mě vždy rozesmějí, potěší. Potom mě nabíjí, když mám kolem sebe dobré lidi, dobré kamarády.

V kolika letech jste přestala vidět?
Bylo to v roce 1995 a dostala jsem zánět sítnice a byla jsem s ním v nemocnici. Později jsem jela na vyšetření a dozvěděla jsem se krutou pravdu, a to, že tato diagnóza vede až k praktické slepotě.

Mohlo by vás zajímat: Nevidomá klavíristka Ráchel Skleničková prozradila, jak si vybírá oblečení i partnery

Jak jste na verdikt reagovala?
Pamatuji si, že jsem tam ten den byla s manželem a po této zprávě jsem se až tolik nehroutila. Byla jsem zaskočená, v tu chvíli jsem ještě viděla. Později ke mně přišla starší paní s bílou hůlkou a poprosila mě o pomoc. Chtěla doprovodit k tramvaji. Doprovodila jsem jí a ona se na mě přitiskla… najedou mě zavalil soucit a já jsem si představovala, že za pár let budu ve stejné situaci. Všechno se najednou hroutilo jako domeček z karet.

Nevidomí maséři mají dvě pobočky v Praze, jednu v Modřanech a druhou na Chodově. Jejich služby zahrnují různé maserské praktiky od klasické relaxační masáže zad, lymfatické, baňkování, antimigrenózní masáže, po jemnou energeticko-manuální Breussovu masáž pro uvolnění meziobratlových plotýnek, která příznivě působí i na psychiku a duševní blokády. Maséři pracují s kvalitními přírodními oleji, především s bio třezalkovým. Svých klientů si velmi váží a vždy dbají na jejich konkrétní preference.

Co bylo dál?
Záněty se pořád vracely, lékaři nikdy nezjistili příčinu. Obvodní lékařka mě nakonec poslala do léčebny, tam jsem dostávala vysoké dávky kortikoidů a začala jsem vidět ještě hůř. Vedlejší účinky léků způsobily, že se mi odchlíply sítnice. Po delším čase jsem skončila ze zeleným zákalem.

Mohlo by vás zajímat: Máme tisíc korun na jídlo a z bytu mi hrozí vyhazov. Chodím alespoň darovat plazmu, svěřuje se samoživitelka

Dáváte přešlap lékařům za vinu?
Ne, je dobré odpouštět. Člověk se s tím sice nikdy nesmíří, ale je potřeba jít dál.

Šlo určitě o těžké období, i z hlediska hledání práce…
Ano to je pravda, já už jsem tenkrát chtěla jít masírovat. Věděla jsem, že to bude práce, kterou bych mohla vykonávat i v době, kdy nebudu vidět a rozhodně jsem nechtěla čekat na to, co se bude dít za několik let. Když jsem ale měla ještě zbytek zraku, tak mi lékařka spíše doporučila odpočívat.

Čím jste se tedy zabavila?
Soustředila jsem se na děti a na zahradu. Užívala jsem si vůně, kam nedosáhlo oko, dosáhla ruka. Manžel navíc pořídil dvojkolo, a tak jsme hodně jezdili. Pořád jsem ale toužila masírovat…

Vnímáte intenzivně, že se se ztrátou jednoho smyslu posílí druhý?
Když jsem měla ještě zbytky zraku, tak jsem se například nebyla vůbec schopná naučit Braillovo písmo.

Jaké pro vás bylo období, kdy jste věděla, že jednou přijde den, kdy vy ztratíte zrak zcela?
Snažila jsem se s tím smířit, vůbec jsem nedoufala, že by to mohlo být jinak. Věděla jsem, že sítnice je poškozená a zrak se mi nevrátí. Jediné co mi zbývalo, bylo se na tu dobu připravovat a nepropadat depresím, už kvůli rodině. Chtěla jsem žít, vstát a jít dál.

A pak přišla nabídka udělat si masérský kurz…
Přesně tak, jsem za to vděčná své sestřenici Ivetě z Jablonce, která mě na něj navedla, vozila mě tam střídavě s dcerou a dávala pozor, abych ho opravdu dokončila.

Jak vás berou vnoučata?
O hendikepu vědí a přijde jim to úplně normální. Když měla vnučka ve školce přednášku o nevidomých, tak se přihlásila, aby se pochlubila tím, že má také nevidomou babičku (smích). Se starší vnučkou už zvládáme chodit po městě, dává na mě pozor a myslím si, že se díky tomu učí trpělivosti a zodpovědnosti.

Někteří nevidomí lidé ale nemají rádi, když jim člověk chce pomoc…
Vím, že se to stává, ale je to chyba. Víte co, já si myslím, že nevidomý člověk nikdy nebude stoprocentně nezávislý a samostatný, to prostě nejde. Pomoc se vždy hodí, třeba při vystoupení autobusu. Když mi někdo podá ruku, tak bych mu ji nejraději políbila.

Je určitě rozdíl v tom, jestli se člověk nevidomý narodí, nebo ztratí zrak během života. Například v tom, že si pamatuje svět v určitých barvách, jak se ten váš za tu dobu proměnil?
Pamatuji si ho v tom nejlepším světle. To znamená, že když je teď reálně zataženo, náladu mi to nezkazí. Já si svět představuji v hezkém počasí. Lidem, kterým počasí kazí náladu, se ale divím, všechno se musí přece brát pozitivně. Když prší, zem potřebuje vláhu.

Co byste vzkázala lidem, kteří zažívají stejný průběh, jako jste zažívala vy?
Aby život nikdy nevzdávali, nikdy není pozdě začít. Je potřeba jít mezi lidi, poslouchat a naslouchat. O to více budeme obdařeni, to co nemůžeme vnímat zrakem, můžeme vnímat třeba sluchem nebo právě hmatem. Něco jsme ztratili, ale něco můžeme i posílit a získat.

Reklama