Tak třeba: Všechno, co dělali vaši rodiče, bylo špatné. A nyní, když i vy jste rodič, děláte všechno špatně.
Poučení: Čím více se budete snažit nezopakovat chyby svých rodičů, tím máte větší naději na to, že se vám to povede.
Bože, říkala jsem si, nikdy nebudu poučovat jako moje matka. Radši bych držela pár facek než to její mentorování. A pak jsem se přistihla, jak dvacetiletému synovi čtu levity, a dělám mu přednášku o tom, jak jsem ho přece učila, aby si svoje věci hezky věšel do skříně, tak proč je, proboha, má všechny (za celý týden!) naházené na posteli (pod postelí, za postelí?)
Čím více od nich očekáváte, tím zklamanější budete.
Moje maminka mi dala křestní jméno po své kamarádce.
Byla tak nadaná, úžasně hrála na klavír. Měla jsem se tedy stát klavírní virtuoskou. Místo do hudebky jsem chodila spíš za hudebku.
Kdo měl pořád hrát ty nemožné etudy?
Sama jsem čekala, že některé z mých dětí také bude zpívat, psát knížky nebo vrcholově sportovat. Tedy všechno, co se nepovedlo mně.
Myslím, že ani jim.
Když plácáte na zadek, bude vás bolet ruka. Jednou jsem si ji málem přerazila.
Jestliže dáte dětem domácí vězení, budete muset zůstat doma a hrát žalářníka.
Když mělo některé z mých dětí zaracha, vždycky jsem vzápětí zjistila, že nejvíc jsem tím potrestala sebe.
Neočekávejte, že vám vaši školáci řeknou, co se stalo ve škole. Neřeknou.
Jako bych to neznala. Co bylo ve škole? Odpověď: NIC. Když jsem usoudila, že je ta stereotypní otázka asi trapná, změnila jsem ji na : Je něco nového? Odpověď ale zůstala stejná.
1. "Kam jdeš?" "Ven." (U nás se říká: pryč, nikam)
2. "S kým?" "S kámoškou." (Naše varianta: s nikým)
3. "Co budete dělat?" "Nic." (Moje dcera říká: nevím)
4. "Kdy se vrátíš?" "Později." (Tady to u nás zatím výjimečně funguje, udává se čas v hodinách.)
A tak společně s Matkou Murphyovou: Doufejte v nejlepší - připravte se na nejhorší! Milujte je, nezáleží na tom, jací jsou!
Z knížky Bruce Lansky: 1. zákon Matky Murphyové vybírala a komentovala
Nový komentář
Komentáře
Majucha: ty seš moje dcera jako vystřižená!
Emma: Jak, třískalo? Já jsem byla takové vzorné dítko a taky jsem nechávala vzkazy "Jsem venku"
Majucha: s tebou to teda taky pěkně třískalo
Aja: Ale to je tak i u mě, když přijedu odněkud a někdo se ptá, co bylo, tak mám v hlavě úplně temno a teprve po čase si začnu vzpomínat na zážitky
A taky mám vyzkoušený, že z něj lezou zážitky až po měsících...Při návratu od někud se dočkám odpovědí jako: ...nic...jo, dobrý,....normálně...nevim...
Ale po nějaké době při nějaké příležitosti z něj padají "zajímavý" informace...
Pentličko, to je přesný! Po příchodu jsem se ptávala, kde byl...a on máchl neurčitě rukou někam přes ucho a povídá...TAM...!!!
Můj syn začal asi v 10-ti letech chodit ven s kamarády. Poprvé to udělal bez jakéhokoli dotazu, prostě jsem přišla z práce a on nikde. Vysvětlila jsem mu, že se o něho bojím a že až bude příště chtít někam jít, ať mi napíše vzkaz kam a s kým šel a kdy přijde. Příští den byl v kuchyni na stole vzkaz:" Šel sem ven s klukamy, přídu brzo "
.
Porad stejne. Nasi rodice svym rodicum, my svym rodicum, nase deti svym rodicum a nastesti jejich deti take svym rodicum .... takze kolobeh se opakuje spravedlive dokola. Pokud je vse v "normalu".
Horsi je, pokud se dobrym rodicum deti odvdeci velice spatne a jaksi nelogicke je, ze nekteri spatni rodice maji ty nejlepsi deti.
mirreo - je az neskutecne, jak jsou deti - v jistem obdobi zivota - byt naprosto odlisne - uplne stejne
Hlavne ze jme zdravi - my rodice