Když se dnes píše o tetování, vzpomněla jsem si na jednu malou příhodu.

Bylo léto, vedro k zalknutí, a tak jsem vyrazila se synkem na koupaliště. Poprosil mě, jestli si může koupit zmrzlinu, a tak jsme zašli ke stánku. Najednou mne Pavlík začal tahat za ruku, oči navrch hlavy, že prý je tam had. Had na koupališti - to se mi moc nezdálo. Ale on si pořád trval na svém - ať se prý jdu podívat. U stánku byly stolky se židlemi a na jedné seděla slečna v miniplavečkách. A zpod nich se vinul po páteři krásný vytetovaný had.

Pavlík se na mě otočil a nahlas pravil: „Vidíš mami, že jsem ti nelhal. Ta slečna má hada a leze jí rovnou ze zadku..."  (promiňte, ale cituji doslova jeho slova).  A aby toho nebylo málo, začal svým dětským tříletým rozoumkem řešit, jak se jí „tam" ten had vejde. Okolí se rozesmálo, já byla červená až za ušima a rychle jsem šla pryč. Nějak jsem malému vysvětlila, že jde o tetování a že had odnikud neleze, že je jen „namalovaný". Jenže kluk se nedal přesvědčit a ještě několik dní všem vyprávěl o tom, jak viděl statečnou slečnu, která se nebojí hadů, takže má jednoho i za kalhotkami.

Majda

Milá Majdo,
tak to je super příhoda.
Had na zádech, to vůbec není špatný nápad...
Reklama