Jsou moje, nebo ne?„To je ale krásný chlapeček, celý tatínek! Stejná kukadla, nos, bradička...“ Na jedné straně vodopád chvály snášející se nad kočárkem se řvoucím miminem z úst příbuzných, sousedek či známých, na druhé tatínek dmoucí se pýchou jako holub.

Ale je mu malý plačící uzlíček doopravdy podobný? Zdědil skutečně jeho rysy? Není to náhodou jen sugesce či snaha zalichotit předpokládanému „Stvořiteli“?

Statistiky vypovídají jasně: Pokud nepočítáme děti svobodných či rozvedených matek bydlících s novými partnery, každé desáté české dítě nežije se svým skutečným biologickým otcem, ale je nastrčenou „kukačkou v cizím hnízdě“. Ten, kterému říká tatínku, o tom však vůbec neví.

Ještě nedávno se obecně uplatňovalo rčení: Matka je vždy jistá, otec nejistý... S určováním otcovství to odjakživa bývalo poněkud komplikované. Muži dřív museli spoléhat jen na „čestné“ slovo partnerky. Ani krajní řešení – výsledky krevních testů nevycházely na sto procent. Jenže to už dnes neplatí.

Zásluhou testů DNA není problém téměř se stoprocentní jistotou zjistit, jestli domnělý potomek, kterého muž vychovává jako svého vlastního, není náhodou tzv. kukaččí dítě. Tedy dítě, které zplodil někdo jiný, ale partnerka to před ním zatajila.

S nástupem nových přesnějších diagnostických metod stále víc mužů tuto možnost opravdu využívá. Každý rok si tuto zkoušku v Česku zaplatí přibližně 10 tisíc lidí. S jakým výsledkem? Odborníci odhadují, že se v naší populaci počet tatínků, vychovávajících „kukačku“, pohybuje v rozmezí 5–10 % (jiné prognózy jsou ještě nelichotivější).

Je lepší mít jistotuVelmi podobné údaje vyplynuly i z britské kontrolní studie. Stejně tak jako u nás a v Británii prověřovali vědci statistiky v USA, Mexiku a Finsku za posledních čtyřiapadesát let. I oni dospěli k závěru, že cizí dítě vychovává každý desátý muž, který o test požádal.

Stejné počty se potvrdily i v Německu, kde si testy DNA nechává udělat ročně kolem 40 tisíc mužů. Ale i zde obdrží nepříznivou zprávu každý desátý.

Potvrdilo se, že zvlášť dobře vyvinutým nos na tato vztah devastující odhalení mívají tchyně. Pokud totiž o provedení testu požádá právě ona, je prý téměř jisté, že se otcovství jejího syna skutečně nepotvrdí. Samotný odběr vzorků je poměrně jednoduchý, nicméně je si třeba uvědomit, že celá záležitost není zrovna laciná.

Ceny rozboru vzorku DNA se u nás pohybují mezi šesti až osmi tisíci korunami. Anonymitu zaručuje zpracování dat v zabezpečené databázi a výsledky testu si je možné anonymně vyzvednout nebo nechat zaslat na jakoukoli adresu.

K uskutečnění procedury testování dokonce není nutné udávat ani pravé jméno a adresu. Pokud má tedy muž jakoukoliv pochybnosti, má dnes poměrně jednoduchou možnost nařčení z otcovství se bránit. A to je určitě v pořádku.

Otázkou ale zůstává, do jaké míry si podvedení pánové uvědomují, jak moc mohou dosažením svojí jistoty poškodit dítě, o kterém je řeč. V tak složitých případech často nesou svůj díl viny všechny zúčastněné strany. S jednou jedinou výjimkou. A tou je právě dítě, které je vždycky jenom obětí jednání a rozhodnutí dospělých.

Myslíte, že to chápe?

Je snad zbytečné zdůrazňovat, jak fatální dopad může mít zjištění, že „táta není můj táta“, na dětskou psychiku. Psychologové proto doporučují, aby se testy prováděly po dohodě obou partnerů a jen tehdy, když jsou k nim opravdu závažné důvody. Například v případě podezření, že by ze strany otce mohla dítěti hrozit nějaká vrozená vada.

Jak už bylo řečeno, každý člověk má právo znát pravdu v tak zásadní věci, jakou je biologická příslušnost ke „svému“ dítěti. Jistota je dobrá věc, ale podobná odhalení v sobě nesou nejeden tragický rozměr. Možná by si tedy „tátové-netátové“ měli předem dobře rozmyslet, co je podstatnější.

Otevřená Pandořina skříňka, možnost vyrovnat si účty s nevěrnou partnerkou nebo zájmy dítěte, které až dosud nejspíš milovali. Bez ohledu na to, kdo je jeho biologickým otcem...

Myslíte si, že je správné, aby „falešný“ tatínek platil na „kukačku“ alimenty, dokud nebude dítě soběstačné, jen proto, že do půl roku po porodu – nic zlého netuše – nevznesl u soudu pochybnosti o svém otcovství? Souhlasíte s tím, že žena – v podstatě podvodnice – nemusí vrátit podvedenému partnerovi částku, o kterou jej neoprávněně na alimentech pro dítě připravila? Jak byste takovou podvodnici spravedlivě potrestali?