Strachy zažije člověk za svého života různé. Některé jsou  dokonce možná i příjemné. Ale jiné nás poznamenají na celý život a právě na jeden takový si vzpomínám.

 

Stalo se to už poměrně dávno, ještě v dobách hluboké a temné totality. Moje povinné školní dopisování si  s přítelkyní ze Sovětského svazu přerostlo v přátelství, vydrželo až do dospělosti  a jednoho krásného dne jsem se do této země vydala s manželem a s našimi dětmi za ní na návštěvu. Až po absolvování této cesty jsem si uvědomila, že to nebyl až tak dobrý nápad, přesto na vše, co jsme tam viděli a co jsme tam zažili, vzpomínáme.

 

Protože jsme byli mladí a nedisponovali jsme až tak vysokými finančními prostředky, rozhodli jsme se, že tuto cestu absolvujeme vlakem, a to tam i zpět. Problém nastal už v okamžiku, kdy jsme se chtěli vrátit domů. Neměli jsme místenku a pouze jízdenka nestačila. Ovšem dokoupit místenku nebylo tak jednoduché, u kanceláře byly nikdy nekončící fronty, a pokud se na vás ten den nedostalo, museli jste si to zopakovat druhý den, ale s novým pořadovým číslem, a pokud ani druhý den jste neměli štěstí, museli jste to zkusit třetí den.

 

No tady už jsem měla trochu strach, že si pobyt v této zemi budeme muset nedobrovolně prodloužit, možná navždy. Nakonec jsme vyrazili na velvyslanectví, kde nám vysvětlili, že je to normální, ať se neděsíme a vystavili nějakou bumážku, která nám umožnila vstup do vlaku a vydat se na zpáteční cestu.

 

Vše probíhalo celkem v normálu, jen 6leté dceři se udělalo trochu nevolno a pozvracela moskevské nádraží. Ale až do Brestu šlo vše hladce.

 

Tam pak byla velká přestávka, protože se musí vyměnit podvozky. No a to už se děti trochu nudily, rovněž i manžel, a tak se rozhodl, že sebere našeho 11letého syna a vydají se na průzkum nádraží. Chvíli se procházeli a dívali se na vlaky, až se octli u východu z nádraží, který oddělovala taková vysoká železná  vrata.

 

Prošli ven z nádraží, vtom se ale vrata zavřela a oni zůstali odděleni od nádraží, jinak nebylo možné se tam dostat. Hlídala tam jakási ochranka se samopalem, ale na dotazy mého muže nereagovala a ani vysvětlování, že se potřebuje dostat dovnitř, protože mu za chvíli odjíždí vlak a má tam jak doklady, tak ženu a dítě, nebyly dost pádným důvodem k tomu, aby aspoň poradila, jak dál.

 

Když se nedovolali žádné pomoci, rozhodli se, že ta vrata prostě přelezou. Já jsem zůstala ve vlaku s dcerou, a když jsem viděla, jak se ta železná vrata zabouchla a ti mí dva zůstali za nimi, tušila jsem, že to nebude jen tak. Pak už jsem jen viděla, jak se snaží dostat se přes ta vrata na nádraží, vtom přiběhli další dva muži z ochranky, samozřejmě se samopaly, ty dva popadli a vedli je neznámo kam.

 

V tu chvíli mi bylo hrozně. Naše pasy měli celníci ke kontrole, vlak měl každou chvíli odjet, usilovně jsem přemýšlela, co budu dělat. Kromě toho, že zatáhnu za záchrannou brzdu, mě nic jiného nenapadlo. Zavolala jsem průvodčí a snažila jsem se jí vysvětlit, co se stalo. Vůbec nemohla pochopit, proč můj muž se synem opustili vlak, a když jsem jí říkala, že se chtěli asi napít, nepochopila to vůbec, neboť ona nabízí neustále čaj.

 

Nakonec přišel jakýsi celník a spustil na mě, leč jsem vůbec nerozuměla, co mi říká. Do toho dcera začala srdceryvně brečet, já jsem trochu zpanikařila a chrlila jsem na něj, co se asi stalo, že chci, aby manžela se synem přivedli zpátky, že nic neudělali. Snad mě ani neposlouchal a jen mě usadil, ať na něj mluvím rusky. Už jsem byla zoufalá a strachy bez sebe. Ta představa, že oba jsou jen v tričku a trenýrkách, bez peněz, bez dokladů a že už je asi nikdy neuvidím ….

 

Pak přišel ještě jeden mladší celník a ten pokynul rukou, jako že se to vysvětlí a dokonce mě pohladil po tváři a usmál se na dceru. Svitla jiskřička naděje a já jsem se snažila mu pomalu a v ruštině vysvětlit, co se vlastně stalo a že to bude nedorozumění. Pane, jak mi najednou ta ruština šla.

 

Tvářil se, že chápe, podal mi doklady a v tu chvíli v doprovodu té jejich stráže dorazil i manžel se synem. Jak já si oddychla… a manžel asi taky, říkal, že byli na nějaké služebně a že ho tam vyslýchali, hlavně chtěli vědět, proč opustil nádraží.

 

Když jsme pak měli delší přestávku v Polsku a můj muž navrhl, že by se šel se synem projít, zařvala jsem „nikáám“ a rezolutně zakázala jakékoliv vzdálení se nejen z vlaku, ale i kupé.

EvaH

 

 

Milá EvoH, děkujeme za váš e-mail. Strach o své nejbližší je vždy tím největším pocitem úzkosti ve svém srdci a duši. Pokud jde o děti, dokáže matka i to, co by za jiných okolností nedokázala. Nedivte se, že vám ruský jazyk přišel najednou jednoduchý.

Přeji vám, ať vám rodina dělá stále větší radost.

Moc vás pozdravujeme a přejeme krásný den.

 

redakce@zena-in.cz

 

Tento e-mail dnes vítá vaše příspěvky na téma strach a strašidelné historky. Píšeme si o bání se, i o tom, jak jste strach překonaly...

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY