Vzpomínám si, jak jsem v šustivé kombinéze, sněhulích a palčákách vláčela za sebou sáně na Okrouhlík. Byl to kopec zvaný „Smrťák“ a mohli tam jen vybraní a odvážní jedinci.

Nebyla jsem odvážná, ale nechtěla jsem vypadat jako padavka. Navíc tam byl krasavec Hlíva, zvaný „Koráb“. Bylo mi osm a jemu deset. Chtěla jsem si ho vzít.

S hrdým výrazem jsem suverénně nastoupila na zbrusu nový stroj a doprovázena pohledy o několik let starších borců jsem se odrazila.

sŘítila jsem se na mě nepředstavitelnou rychlostí z kopce a hrála si s myšlenkou, jestli stojí za to se kvůli jednomu Hlívovi dole zabít.

Ve snaze zmírnit budoucnost alespoň na několik zlomenin a dočkat se veselky s Korábem jsem začala zběsile brzdit a snažila se vyhnout „drncáku“ uměle vytvořenému z nakupeného sněhu uprostřed kopce.

Zbytečně.

Let do výšky a následný nutný návrat na zem jsem vyhodnotila jako čisté oddělení mého zadku od zbytku těla.

Dále jsem se už jen nekontrolovaně řítila k plotu, kterým si zlomyslný Vrtiška v létě obehnal pozemek. 

„Ta nána to narve do toho plotu! Ty vole brzdi, nééé?!“ řval Hlíva namísto obdivného mručení.

„Blbečku, co asi dělám,“ vzkazovala jsem mu v duchu.

Vinou snahy zabránit průniku dřevěnými plaňkami Vrtiškova plotu mě beze slova opustila podrážka pravé boty.   Střet s hustotou plotu dále způsobil roztrženou kombinézu v místech na boku a lokti, ztrátu čepice, přiškrcení na šále, nateklou bradu a totální devastaci saní.

Místo reprezentativního vzezření hrdinky jsem vypadala jako mávátko druhého května.

Zdrhla jsem do lesa.

Po chvíli jsem se vracela zpátky a snažila se tvářit hrdě.

„He he, kde si byla, závodníku?“ To měly být ty ovace a oslavné výkřiky vášní spalovaného Hlívy.

„Na houbách, ichtyle!“ Vláčela jsem poctivě ty třísky domu.

Tam mi v teple ještě naběhlo čelo a ukázala se nádherná boule. Bradu jsem měla šestkrát takovou. Ale příště, příště půjdu znova. Však já ten Smrťák jednou sjedu i s drncákem. To budou zírat.

Jednou jsem ho pak sjela.

Moje dítě už na Smrťák nechodilo. Ne, že by byla padavka, ale nějak je čím dál méně na čem jezdit. Ne, že by neměla na sáňky, ale když čirou náhodou v posledních letech napadl sníh, stěží se udržel, než by stihla dojít ke Smrťáku.

Ani já letos Smrťák určitě nepojedu. Jsem srab, nemám palčáky, nemám ani sáně a Hlíva je stejně ženatej. :-)