Ona i syn Jonáš byli v pořádku, a tak po třech dnech v porodnici konečně mohla začít balit. Když pro ně manžel přijel, spadl jí kámen ze srdce. Pečovali tam o ni hezky, jenže už chtěla svůj klid. Aby si doma konečně oddechla a mohla dělat vše posvém. Cestou jí ale spadly koutky. Manžel Aleš v autě slavnostně oznámil, že na prvních šest týdnů zajistil výpomoc. Pozval k nim svou maminku.
Foto: Shutterstock
„Nevěřila jsem vlastním uším! Vůbec se mě na to nezeptal, neprobral to se mnou. Prý to chystal jako překvapení. A matku ani nemusel dvakrát přemlouvat, pomoc mu nabídla ona sama. Byl to šok. Svou tchyni zrovna dvakrát nemusím, přestože s ní dokážu normálně komunikovat. Aby se neřeklo. Ale představa, že ji budu mít doma přes měsíc, a ještě v době, kdy toužím po soukromí víc, než kdy jindy, mě totálně dostala,“ vzpomíná Olga, která se hned snažila manžela přesvědčit, aby svou matku poslal domů. Marně. Ostatně měl vždy hlavní slovo.
Když se doma s tchyní přivítala, ještě zkusila situaci zvrátit. Jenže ať se dušovala, že na všechno stačí sama a maminku tedy není třeba obtěžovat, oba dva rezolutně vrtěli hlavou. „Pořád opakovali, že vůbec netuším, co mě čeká. A že tchyně je naopak zasloužilou matkou tří dětí. Prý ještě budu ráda, že si trochu pospím a oddychnu. Možná vám to zní jako super gesto, ale to tu ženskou neznáte. Manžel je rozený velitel po ní!“ stýská si Olga, která už neměla odvahu protestovat. A tak dál poslouchala rady a doporučení, ale i výčitky, když neposlechla. Se skřípěním zubů navíc sledovala, jak jí zabydlující se tchyně mění její vlastní domácnost před očima.
„Namísto abych si užívala malého Jonáška, počítala jsem každou chvíli do desíti, abych té babizně něco neřekla. Byla jsem na nervy, vytočená, naštvaná, bez nálady. Manžel to ovšem připisoval šestinedělí. A tím spíš byl rád, že tu je i jeho zkušená máma. Za pár týdnů už jsem je nemohla vystát oba. Ale dokázala jsem se ovládnout. Až do samého konce. No jo, jsem holt puťka. Nikdo nemáte tušení, jaká záplava štěstí se mě zmocnila, když tchyně konečně zvedla kotvy!“ svěřuje se Olga s tím, že teprve tehdy pro ni začala vytoužená mateřská dovolená.
„Úplně jsem pookřála a konečně se zase začala usmívat. A víte, co poznamenal manžel? No jó, konečně máš to šestinedělí za sebou… Dalo mi hodně práce ho něčím nepraštit,“ dodává Olga.
Nový komentář
Komentáře
Já jsem si v šestinedělí užila své nabrečela jsem se a to jsem bydlela s vlastní maminkou Pomáhala mi tím, že mě v noci vzbudila, že je kluk počúraný, moji kluci opravdu vydrželi být až do rána se suchou plenou, čůrali až jsem je rozbalila, jindy mě zase honila, že má kluk hlad, i když jsem mu dávala jíst pravidelně a on pravidelně čekal, aniž by zaplakal, maminka prostě nesnesla když jsem si na 10 minut sedla. Jednou u nás byla sestra a řekla před maminkou: Že ty si to necháš líbit, nic se nezměnilo, až se maminka odstěhovala a narodil se druhý syn, potom se to všechno urovnalo a maminka mi skutečně pomáhala, nejvíc když byli kluci nemocní
No jo, je holt puťka a nechá si kálet na hlavu od pána tvorstva a jeho matinky. Když si neváží sebe samotný, tak ať pak nepláče.
Chudinka
to bylo asi nekonečné šestinedělí.
No já si po druhém porodu užila své. Chtěla jsem všechno zvládat sama, i manžel si šetřil otcovskou až na poslední týden šestinedělí... Děti, domácnost, zahrada,... Pračku i myčku máme, ale na zahradě spousta práce, která nepočká. Vytrhat plevel, sklízet, zpracovávat úrodu,... Každý den vařit, obden péct,... Ukousla jsem si velký kus a skončila na konci šestinedělí na jipce se zánětem slinivky, následovaným zánětem žlučníku a manžel tak zůstal sám doma s dvouletým a šestinedělním synem. A pomohla jen moje babička s tím, že klukům vařila a hlídala syny v autě, když si manžel běhal za mnou na jipku pro mléko. I díky lékařům jsem si v nemocnici ,,užívala" měsíc a půl. A za tři měsíce, po nepovedené operaci žlučníku, další tři týdny. A vždycky to musel manžel zvládnout sám s dětmi, jen s tím, že babička vařila. A to mám rodiče v okruhu 20km, ale pomoc od nich čekat nemůžu.
Tak ja jsem žadnou pomoc nepotřebovala, ani mě vůbec nenapadlo, že bych ji měla potřebovat. Když sem byla s třetim dítkem v porodnici, tak moje mama byla u nás, starala se o holky. Přijela domu s porodnice, měla sem uvařeno, upečeno. To bylo milé. Pak odjela a já vše v pohodě zvládala sama. /muž se zapojoval minimálně/ Bez automatky a myčky. Ale je pravda, že jsem neměla žadný zdravotní problémy a pak taky mě to bavilo! A tchýně, ta se do hlídání vůbec nehrnula, ani o prazdninach, nikdy. A když muž zemřel, tak ji děti už neviděly.
Jinak teda jelikož jsem taky tchyně, tak v době očekávaného narození vnoučete jsem mladým sdělila, že pokud by bylo potřeba, stačí říct a jsem k dispozici, a že pomůžu s tím, co si oni řeknou a uznají za vhodné, že bych mohla eventuálně udělat. Pravili, že děkují, a že si té nabídky považují, a kdyby náhodou fakt něco potřebovali, tak že si řeknou. No a neřekli. Tudíž jsem to brala tak, že je všechno v pořádku, brambory v řádku, všichni všechno zvládají a není co řešit. Ideální stav. Doporučuju všem ostatním tchyním - zeptat se, a když/až budou požádány o výpomoc, tak teprve konat.
Taky jsem zažila pomoc tchýně, která věděla všechno nejlíp. Dítě jsem měla po dlouhé době léčení, tak jsem nebyla žádná mladá matka. Tchýně tvrdila, že dítě musí pít čaj a ne ho jenom kojit, cpala mu do pusy dudlík s čajem v lahvi, kluk to plival a řval, čaj nechtěl a já jsem dostala vynadáno. Taky ho nesla v -20 st. jen v košilce v košíku na balkon a když jsem se zeptala, zda se nezbláznila, tak se urazila a řekla, že dítě zimu necítí a že jeho tátu taky tak nosila na balkon, jen s tím rozdílem, že ten se narodil v létě a syn uprostřed zimy. Nastěhovala se k nám sama a měla jsem problém ji přesvědčit, aby už jela domů. U druhého dítěte jsme se brzy po narození stěhovali na druhý konec republiky, tak jsme měli většinu sbaleno v krabicích, tak to se jí moc nelíbilo a zdržela se jen krátce. Ale říká se, že o mrtvých se má mluvit jen dobře, tento zážitek je starý už víc jak 30 let.
No... a s čím přesně měla ta tchyně pomáhat?
Já nějak nevím, k čemu by byla potřebná. Na praní je pračka, na mytí nádobí myčka, úklid se jednak nezblázní, druhak může poklidit z nejhoršího manžel. Nakupování - taky může obstarat manžel, případně se dají nákupy nechat dovézt domů. Vaření? Možná, no, ale taky by se dalo přežít i bez výpomoci, dítě je kojené, manžel si dojde na jídlo do hospody, a manželce donese z té hospody hotové jídlo taky až pod nos, kdyby jo nebyla schopná uvařit ani polívku. Ale tomu moc nevěřím, že by si čerství rodiče neporadili. Cokoli jiného těch 6 i více týdnů počká - pokud mají třeba zahradu, tak ta se taky nezblázní, takže shrnuto - pokud jsou matka i dítě zdrávi, a v té rodině nemají zrovna paterčata, tak mi připadá pomoc tchyně poněkud zbytečná. 
Na příběhu výše spíš zaráží fakt, že si Olga vzala muže, který má podle ní tolik negativních vlastností po své matce, a ještě s ním má dítě. To nevypadá dobře. Jestli si to třeba neměla promyslet dřív? A její rodiče jsou kde? Ani slovo o nich? Ti nechtěli vnoučka ani vidět? 
Dědeček - manžel tchyně - je kde? Taky nic? Divný příběh. 
Tak to bych nepřežila mít tam tchyni a ještě tak dlouho... asi bych manžela zahlušila.