„Já jsem ostuda traperů, já mám rád operu,“ pěje se v jedné moc pěkné písničce Jaromíra Nohavici. Inu, já mám taky ráda operu, ale nejradši mám poctivý folk, takovou tu českou směsku mezi country, bardskou písní a bluegrassem. Kryla, Poutníky, Spirituály, Nohavicu, Wabiho Daňka... Zkrátka písničky, které leckdy zazní u táborových ohňů, když si člověk konečně natáhne unavené nohy, povolí tkaničky kanad a zaposlouchá se do skřípavých tónu nějakého toho strunného pádla, kterému jenom největší idealisté říkají kytara... To jsou večery, na jaké se nezapomíná.

 

Jsem prostě od dětství čundrák a tramp. Ještě v Rusku, když mí rodiče vedli místní pionýrský oddíl pro česká dítka, zadřely se mi pod kůži všechny ty zvyky a tradice - slavnostní oheň, spaní pod širákem, nechávání dřeva pod převisy pro další „poutníky“ - jenom u vlajky se mi nikdy nechtělo vstávat. A když jsme se pak přesunuli do zemí českých, neváhala jsem a s baťohem na zádech a partou dobrých kamarádů procourala lecjaký ten kout. A co historek veselých i dramatických přitom člověk zažil...

Tak třeba jednoho dne nás vytrvalá, z nebe padající voda mořila tak dlouho, že jsme vzdali myšlenku na nocleh pod širákem a rozplácli se na vykládací rampě jakéhosi obchůdku ve vesnici, kterou jsme procházeli. V šest ráno nás vzbudil řidič dodávky z pekáren. Pomohli jsme mu vyložit bedny a dostali k snídani úžasné, ještě horké rohlíky.

Jindy jsme zas drkotali jakousi místní lokálkou, brnkali na předmět, který jsme přátelsky přezdívali „gytár“, když tu přistoupil průvodčí a dotázal se, jestli se k nám může přidat. Kývli jsme na souhlas a jaké bylo naše překvapení, když zapěl Holubí dům školeným hlasem operního pěvce.

Nebo ona drobná neprozřetelnost, když jsme se sestrou v jižanské osadě radostně zanotovaly „v Montgomery bijou slony“, místo abychom se vztyčily do pozoru a vzdaly čest stoupající konfederační vlajce. Myslím, že tenkrát jsme zlomily rekordy ve sprintu ze srázu a ve skoku šipky do chroští.

Zkrátka na léta čundrů ráda vzpomínám a v poslední době se po kratší pauze, zaviněné rozpadem naší party po ukončení všemožných škol a nástupu do všemožných zaměstnání, zase pokouším vyhnat své kamarády „zpátky do lesů“. Pravda, jistých moderních trendů se zbavujeme těžko, takže například když nám posledně došly písničky ze zpěvníku, vylovil kamarád notebook a do rudé záře ohně matně zasvětélkovala namodralá obrazovka... Zato jsme si nemuseli stěžovat na to, že k něčemu nemáme akordy...

 

 

Jak jste na tom s čundry Vy?
Vyrazíte si ráda s batohem na zádech? Kde všude jste byla?
Říká Vám něco táborový oheň a trampské písničky?
Nebo jste spíš mastňák, spíte radši v hotelu a ke štěstí Vám stačí gril?
Cestujete ráda vlakem, nebo dáváte přednost autu?
Myslíte si, že tramping je přežitek z totality, nebo má pořád význam?
Byla jste někdy na „potlachu“? Jste ostuda traperů?

Pošlete mi své trampské zážitky, vzpomínky a názory na redakce@zena-in.cz a já jednu z Vás odměním!

Reklama