Foto: Shutterstock

„Se synem bydlím sama v pronajatém bytě. Provozuju menší obchůdek s oblečením, které si nechávám dovážet z Itálie, jsou to trochu dražší, ale kvalitní kousky a v našem městě mám několik stálých zákaznic, kterým nevadí si za kvalitu trochu připlatit. Přes tři týdny už jsem bez příjmu, protože jsem musela kvůli koronaviru zavřít. Přišly mi akorát alimenty od bývalého manžela, což je 1500 korun měsíčně,“
svěřuje se Jitka.

Ta je šťastná alespoň za to, že každý měsíc nemusí platit celé zálohy na sociální a zdravotní pojištění. Tak trochu ovšem doufala, že vláda schválí bonus 15 tisíc měsíčně pro OSVČ. To se ovšem nestalo. Místo toho dostanou jednorázově 25 tisíc, a ještě ne všichni.

„Zatím to vypadá, že na těch pětadvacet tisíc dosáhnu, bavila jsem se s kamarádkou účetní a ta mi řekla, že splňuju podmínky jako je pokles tržeb za tři měsíce apod. Díkybohu za to, ale upřímně mi to pokryje náklady možná na měsíc. Platím nájem 15 tisíc a něco musíme jíst,“ říká Jitka.

Ta se navíc stará o čtrnáctiletého syna. Již se na ní tedy nevztahuje nárok na ošetřovné, které se vyplácí rodičům dětí do třinácti let. Syn trpí poruchou pozornosti, takže při domácím učení vyžaduje větší péči a pozornost než ostatní děti, což bere Jitce denně hodně času.

E-shop, kde by žena mohla nabízet své zboží z obchodu, bohužel nemá a není tak zdatná, aby si stránky dokázala sama naprogramovat. Alespoň se tedy snaží přidávat příspěvky na různé online bazary a oblečení nabízí s výraznou slevou.

„O zboží není zájem, zatím se mi podařilo prodat jedny šaty. Kdo by si taky teď nakupoval oblečení, když všichni sedíme zavření doma. Pár měsíců asi přežiju, protože mám nějaké úspory, ale do budoucna to nevidím růžově. Až se obchody otevřou, tak podle mě lidi nebudou mít peníze na nakupování oblečení a situace bude stejně hodně špatná,“ myslí si Jitka.

Ta už se začala poohlížet po nějaké brigádě, třeba v supermarketu. „Vím, že u nás v krámě nabírali, ale upřímně se docela bojím. Prodavačky jsou nákazou hodně ohrožené a já mám staré rodiče a neodpustila bych si, kdybych je nakazila. Navíc bych pak neměla čas učit se se synem. Ale dost možná mi nakonec stejně nic jiného nezbyde,“ uzavírá své vyprávění.

Čtěte také:

Reklama