Zdeňka Sládečková: I psycholog má mindráky

S klinickou psycholožkou Zdeňkou Sládečkovou se v našem magazínu setkáváte pravidelně. Proto jsme se rozhodli poodhalit její soukromí. Co dělá, když je sama na dně? Nejen o tom je náš rozhovor...

Je velký rozdíl v přístupu k psychologické praxi mezi čerstvým, zrovna vystudovaným psychologem, kterým jste kdysi také byla, a psychologem s letitou praxí, jakým jste dnes?
Řekla bych, že ano. Člověk má ze školy naučené nějaké postupy a interpretace různých situací, ale je to taková symptomatická léčba. Ještě nemůžete mít v hlavě širší propojení, která nabíráte až s životem a praxí. Najednou vnímáte vztahy, nechci říct globálně, ale propojeně, už víte, co a jak reagovalo, co a jak fungovalo, nebo naopak nefungovalo.

Největší změna, tak jak ji vnímám já, je ale v poznání, že každý, kdo ke mně přijde, nechce jenom odbornou pomoc, ale chce také naději. Kolikrát ani nevím, jestli nejsem já vyčerpaná více než mí klienti, jak celý den předávám kousky naděje. Dnes to ale považuji za skoro nejdůležitější věc, kterou by měl psycholog lidem dávat.

Takže by se dalo říct, chápu-li čarodějnictví jako přírodní léčitelství těla a hlavně ducha, že jste taková moderní dobrá čarodějka?
Do jisté míry má psycholog v rukou mocenské nástroje, protože umí zacházet s lidskou psychikou. To ty čarodějnice určitě uměly možná i lépe než leckterý psycholog, lépe než Sládečková (usmívá se). Takže určité propojení tam asi je. Je ale nesmírně důležité, aby si člověk v téhle pozici dělal neustále jakousi vnitřní introspekci - tedy rozbor sebe sama, aby stále byl tím, čím být má.

Tedy aby byl posilou a uvědomoval si, že i jeho to mění. Je na profesionálně-vývojové cestě, při které může dělat chyby. Bez toho, aby si sedl a řekl si: „Sládečková, cos to tam dělala? Co bylo výrazem tvého psychologicky zamindrákovaného já a co ne? A co s tím uděláš, abys lidi neinfikovala Sládečkovou?“, tak bez toho se tahle práce dělat nedá.

Je nutná velká pokora a sklonění hlavy před tím, že i když to děláte třeba třicet let, tak pořád máte i sám se sebou co dělat.

Vy máte nějaký mindrák?
(Smích) To víte, že mám. Musím říct, že o trošku menší, než když jsem byla mladá, ošklivá, tlustá a fuj. Jak se mi hodnoty pomalu obracejí dovnitř, tak už jsem trošku klidnější. Věřím ale tomu, že určitá vnitřní nejistota je dobrá. Podle mě ani největší duchovní světa nejsou úplně suverénní a jistí a pátrají po tom, jestli tohle a tamto úplně nezkazili, jestli to neměli udělat jinak...

Takže ano, takové ty hezké mindráky, co se z nich člověk svíjí, mám za sebou. Byly strašlivé a popravdě jsem je překonala díky lidem, kteří za mnou přicházeli se svými příběhy a dali mi v nich tak možnost vyřešit si i vlastní problémy.

Teď vám trochu skočím do řeči: Chcete říct, že je to i obráceně? Že pacient léčí psychologa?
A sakramentsky. Mě moji pacienti a moje práce pozvolna zbavili zaměření na materii, ambicióznosti, ctižádosti a takového toho lačna na všechny posty světa. Za to jsem lidem, kteří přicházeli a ukazovali mi život z mnoha a mnoha stránek, vděčná. Vyčistili mi hlavu od zbytečných věcí a na svém trápení a utrpení mi ukazovali, že záchrana je v jiných věcech. Určitě bych dnes byla o hodně psychicky menší a určitě bych neměla pocit, že je svět nejen zlý, ale i laskavý.

Když máte nějaký opravdu těžký a smutný případ, jak to pak ze sebe dostáváte, jak se sama rehabilitujete? Nebo jste vůči takovým věcem imunní? Anebo třeba máte svého psychologa?
Imunní určitě nejsem. Naopak bývám velmi ztrápená, protože když chce člověk někomu pomoci, tak se musí nejprve potopit s ním až na dno, aby ho mohl vytáhnout. Bez navázání by to nemělo smysl.

Mám několik způsobů, jedním je to moje pejsinka Kristýnka Sládečková, je to zdroj lásky, radosti a životní energie, který je vždycky ochotný ji předávat. Dalším je můj syn, který se vyrůstáním s psycholožkou stal pro mě tím nejlepším psychologem, i když je občas trochu přísnější, ale on dobře ví, co dělá, a kdy mě sprdnout. A mám samozřejmě i záchrannou síť vztahů, tedy kamarádek, které mě mají naštěstí rády. Stejně jako jakákoli jiná ženská, když jsem vyždímaná a smutná, tak zavolám některé z kamarádek a dvě hodiny s ní kecám.

Takže s nimi řešíte své případy?
Ne, v mém povolání funguje mlčenlivost. Ani by nebylo dobré zatěžovat je těmi problémy. Většinou mi řeknou: „Co sis nadrobila svou psychologií, s tím se musíš vyrovnat sama. Já ti můžu říkat jen hezké věci, aby ses cítila líp.“
Víte, některé druhy trápení jsou prakticky neřešitelné, takže mohu jen povzbuzovat, aby ten člověk to období zvládnul a šel dál.

Když jsme se bavili o vaší Kristýnce, já jsem se teď nedávno do krve pohádal s manželkou, jestli zvířata mohou mít psychické problémy, nebo ne, tak jak je to?
To se ptáte trochu na špatném místě. Nevím, ale řekla bych, že ano.
Já mám svou pejsinku třináct let a třináct let vidím, jak se spolu měníme. Zvíře je bytost sociální a musí reagovat na to, jak se má jeho okolí. Když jsem měla potíže, tak měla Kristýnka žaludeční a žlučníkové problémy... Pes vycítí, když jste ve svrabu, ve stresu, ale stejně jako malé dítě s tím nemůže nic dělat. Malé dítě vám také neřekne, jestli se to v něm kumuluje. A samozřejmě, že kumuluje, až začne stonat.
Všichni se vzájemně ovlivňujeme, jako všechno v přírodě. Když budete růst s kytkou a budete zdravý a v pohodě, tak ta kytka bude také krásná, bude kvést a bude jí dobře - všichni jsme prostě pospolu na naší planetce.

Předpokládám, že jste záměrně použila přirovnání z Malého prince... Moje otázka ale původně směřovala trochu někam jinam, stalo se vám už, že by někdo po vás chtěl vyléčit třeba psychiku svého papouška?
(Směje se) Ne, to se mi vážně ještě nestalo.

O vás se říká, že jste psycholožka slavných osobností. Prozradíte mi někoho z těch V.I.P., kdo k vám chodí?
Je to od hradu dolů velmi slušně zastoupené, ale jména vám pochopitelně neřeknu. Můžu ale světu prozradit, že ani lidé, kteří mají moc, slávu a peníze, si mnohdy neví úplně rady, jak se dohrabat ke štěstí a spokojenému životu. Já vždycky říkám: „Všichni se nakonec sejdeme u mne.“
Člověk je slabý a nedokonalý, ať už dělá cokoli. Potkal byste u mě suverénní herce z nejslavnějších scén, politiky s nejskvělejšími politickými pozicemi... A já jim pomáhám třeba s tím, aby měli sílu jít k zubaři, protože zrovna z toho mají fobii...

Pojďme si chvilku povídat o Klubu Diana, který pomáhá s hubnutím po psychické stránce. Kde se vůbec vzal?
Vzal se ve mně, protože já jsem holka z mlynářského rodu. Měli jsme a ještě nějací příbuzní i mají mlýn na ponorné řece Punkvě. Mám, stejně jako moje maminka i babička a generace před ní, sklon k obezitě. Nelíbilo se mi to a nevěděla jsem, co s tím. Po vystudování psychologie jsem narazila na kurz skupinové terapie, tak jsem to podle nějakého základního mustru zkusila, a ono to fungovalo. Lidi se divili, že všichni v té skupině zhubli přes deset kilo.

Je to tedy postavené na psychické posile, kterou si tam lidé vzájemně dávají. V jednu chvíli jsem byla postavená před rozhodnutí, jestli učit na vysoké škole, nebo pomáhat těm slabým tlustým, jako jsem byla já. Rozhodla jsem se pro to druhé a od té doby to funguje. Děláme různá sezení, chodíme do tělocvičen, máme pobytové kurzy...

Co lidé mají, když chtějí zhubnout, jsou informace, co nemají, je síla vytrvat. V tom jim právě pomáhá ta skupinová terapie.

• www.klub-diana.cz

Máte na kurzech i cvičitele, myslím tím vysloveně nějaké tělocvikáře?
Všude s námi jezdí naše cvičitelky a někdy i maséři. Ale největší síla skupinové terapie je v tom, že se tlustý nemá před tlustým za co stydět a navzájem se podpoří. Dobrá zpráva je, že se to dá zvládnout i tehdy, když člověk nemá kondici, je slaboch a jí všechno, na co přijde. Ten postup je takový laskavý.

Ještě se musím zeptat, co byste popřála čtenářkám Ženy-in?
Aby věděly, že jsou šikovné takové, jaké jsou. Tady není člověk, který by nic neuměl, i hlucho-slepo-němý je šikovný, protože něco umí. Přála bych tedy čtenářkám, aby si byly jisté, že takové, jaké jsou, jsou fajn. Je to dobrý grunt, není třeba se stresovat. Když se budou vylepšovat, je to určitě dobře, ale když prožijí život tak, jak jsou, tak také mohou být spokojené. Každý by si měl zkrátka vážit toho člověka, kterého v sobě nosí, a nezamotávat se do toho, že zrovna něco nejde. Všichni jsme totiž nedokonalí.

_{Foto: Archiv Zdeňky Sládečkové}

Jak na vás Zdeňka Sládečková působí? Kdybyste potřebovala psychologickou radu, zašla byste k ní? Věříte hubnoucí metodě, kterou Zdeňka Sládečková skrz Klub Diana poskytuje?