Když jsem se dozvěděla, že s vámi budu dělat rozhovor, hned mi na mysl padl váš legendární notýsek. A prý je vaše nová kniha Strážce nádrže inspirována právě jím. Je to pravda?
Je to pravda. Já ale nemám jen jeden zápisníček. Od studentských let si kupuji malé sešity formátu slovníčku, když jej popíšu, schovám si ho. Teď je to už pořádný komín.
Když jsem se dostal do věku, kdy už si uvědomuji, že mi moc let už asi nezbývá, rozhodl jsem se, že je projdu, protřídím a pročtu. Četba to byla občas docela trapná a říkal jsem si: „Bože, proč sis tohle zapsal?!“ Ale našly se tam vedle těch plev i zrnka, kterých by byla škoda nevyužít.
A tak vzniknul Strážce nádrže...
V hlavě jsem měl myšlenku, která se zrodila v Jizerských horách. Jsou tam dvě přehrady, jedna se protrhla a druhá ne. Jmenují se Protrženka a Souš. Obě byly postaveny v témže roce a stejnou metodou. Napadlo mě proto, že musí mít lidé, kteří u Souši žijí, strach a potřebují nějakého strážce, který by na ní dával pozor. A tam ten nápad vzniknul – Strážce nádrže.
Napadlo mě také, že by jeho zprávy o stavu nádrže mohly být formou dopisů, protože do dopisů se vejde všechno a všechno také unese. Měl jsem tedy nit, na kterou se ta zrnka z mých zápisníků dala hezky napojovat.
Musel jste téma nádrží studovat?
Ano, opatřil jsem si materiály, jak k té tragédii s protržením došlo. A byla to skutečná tragédie, k níž došlo během první světové války a tehdy ještě ta nádrž byla napuštěná jen do 1/3 a mělo to oběti na lidských životech, voda zničila okolní továrničky a mlýny... Tato událost slouží Smrčkovi, strážci nádrže, k tomu, aby se jeho milované přehradě nic nestalo.
Ano. Je tam samozřejmě něco i z mých pocitů a názorů.
Cítím tam trochu i Cimrmanovského ducha. Je to tak?
Cimrmani se tam ocitli, protože mi to připadalo jako komická drzost, když Smrček v jednom svém dopise napíše, že se mu během představení nejvíce líbil Zdeněk Svěrák.
Když se vrátím zpět k vašim notýskům. Co všechno se v nich nachází? Hledáte v nich i vy sám zpětně třeba i nějaká moudra nebo poučení?
Nejsou to ani tak moudra jako situace, které mi někdo vyprávěl, co mi říkaly děti, když byly malí. Je to zkrátka taková směska.
Myslíte si, že z nich ještě něco „vytřískáte“?
Vypsal jsem si všechno, co by stálo za to, a ne vše se vešlo do knihy Strážce nádrže. Tak z toho snad ještě něco „vytřískám“.
Teď trochu odbočím, a protože jsme ženský magazín, zaměřím se na téma žen a lásky. Co vy a ženy? Jste šťastně ženatý, ve filmech ale často hrajete velké milovníky. Tak jaký je Zdeněk Svěrák ve skutečnosti?
Nejsem sám, kdo si spisovatelstvím dopřává a užívá to, co mu není v takové míře dopřáváno v životě.
Opravdu je, jak jste řekl, láska nemoc, ale zdravá?
Tohle už mi někdo říkal a já jsem mu na to odpovídal: „To je pěkný, od koho to je?“ Zapomněl jsem, že jsem něco takové kdy řekl.
Je to pravda, je to nemoc, která člověka oslepí, zbaví ho soudnosti, ale kdyby to nebylo, byli bychom ochuzeni.
Soutěž o knížku Strážce nádrže
Tři z vás mají nyní jedinečnou příležitost zasoutěžit si o novinku Zdeňka Svěráka. A my se ptáme:
Čeho byste si vy, jako spisovatelé, dopřávali, není-li vám to dopřáváno ve vašem životě?
- Nejoriginálnější tři odpovědi vyhrají knížku Strážce nádrže.
- Soutěž vyhlásíme ve středu 7.11.
Také si přečtěte:
- Nové slavné tváře na dvacetikorunách oslaví 100. výročí
- Seriál slavné ženy minulosti: Anna Sacherová: Hotel jsem já!
- Mluvte o ní, nesmí být tabu. Sebevědomě proti šikaně
Nový komentář
Komentáře
Klidu na psaní. Vždycky, když bych psala nějakou knihu, tak bych odjela na chalupu nebo se zavřela někam do pracovny a užívala bych si samoty a klidu :)
Jako spisovatelka bych dopřávala spousty času, který bych si rozvrhla podle svého. Žádné brzké ranní vstávání do práce. Nikdo by mě neúkoloval. Měla bych čas na své koníčky a práce by pro mě zároveň byla zábavou.
Doprala bych si skveleho pocitu z toho, ze za moje kecy, ktere hodim na papir, mi jeste lidé plati ??
dopřávala bych si krásného pocitu, že moje myšlenky někoho zajímají
Já bych chtěla vidět rozzářené oči po přečtení mých knich a nadšené vyprávění a doporučování dalším čtenářům....
Nejvíc by se mi líbilo, být spisovatelkou, že bych nemusela vstávat ráno na budíka a jít do práce. Mohla bych si psát, kdyby bych chtěla. ..
Nevím jistě jak spisovatelé žijí,ale předpokládám,že je to jejich jediná práce. To bych si ráda přispala,pak si v klidu vychutnala ranní kávu a nikam se nehonila. Nejživější jsem tak okolo 1-2,to bych se vrhla na psaní.
Až přijdu na to, co už nemůžu prožít ve skutečnosti, ale při psaní bych mohla, chtěla a uměla, začnu psát knížky ...
Zatím si užívám a prožívám to při čtení knížek těch, kteří je psát umí - i knížek pana Svěráka:
Díky, pane Svěráku,
že nemáte svět na háku,
že pomáháte Parapleti
a učíte nám zpívat děti.
Těší mě na tom nejvíce,
že je to v našem jazyce.
Vždycky mě znovu osloví
ty Vaše hrátky se slovy.
To je těžká odpověď.Jsou na tom lidé líp ale i mnohem hůř než já. Každopádně by odpadlo ranní vstávání, na které jsem si nikdy nezvykla. A kdyby mi to psaní šlo, tak by se sem tam nějaká ta radost a libůstka splnila i mým blízkým.
nevím jak si spisovatelé dopřávají ale představuji si, že se dostatečně dlouho vyspí, ráno je nebudí otravný budík do práce,po dobré snídani pak napíší několik stránek románu, v němž mohou prožívat krásné a zajímavé chvíle, poté skočí do bazénu aby ulevili bolavým očím od psaní, jdou se v poklidu projít, zastaví se na kávu v oblíbené kavárně, po návratu ještě chvíli pokračují v psaní a večer stráví u skleničky dobrého vína
no a když mají dílo hotové, vyinkasují honorář a jedou třeba na nějakou zahraniční dovolenou aby zase získali novou inspiraci na další knihu
tak takto by se mi to opravdu líbilo a jelikož je to nereálné tak mě zase brzy ráno vzbudí budík....
Nejspíš klidu, protože ten bych jako spisovatelka určitě potřebovala, ale jako máma na mateřské s dvěma špunty nemám nárok.
Dopřávala bych si prostřednictvím svých knih kouzla pravé lásky, která mi prozatím není dopřána v mém životě.
dopřávala bych si francouzské sýry a víno -
Když budu myslet jenom na sebe - tak bych chtěla žít v hájovně, u hezkého potůčku s bylinkouvou zahrádkou, aby srnky chodily až k nám -dostaly by pamlsek a odběhly zase do lesa. ( ale muselo by to být v první polovině 20 století - dnes bych se asi bála).
Co začal se synem mluvit do politiky ho nemusím.
Strašně ráda bych pomocí svých knížek dávala lidem radost a možnost alespoň v knížce navštívit spousty koutů světa.
dopřála bych si dávat lidem svými knížkami radost, potěšení. napětí , aby na chvíli zapomenuli na svoje problémy
větší volnosti a nechat pracovat svoji představivost a fantazii. Tím se částečně vrátit do dětství, nyní s dcerou obdivuji její fantazii a příběhy, co vymyslí...
Přestěhovala bych se k moři, kde bych se naučila jazyk místních obyvatel.
lenošení...….